Hmat je slepci zrakem. - Tak nějak se to říká. A ti, co to říkají, vám budou ochotně vyprávět o slepcích, kteří hmatem rozeznávají barvy - znali přece tu slepou slečnu, která pletla svetry z různobarevné vlny. Starší dáma k tomu v dojetí přidá příběh o slepci, který před odchodem do ciziny ohmatával rysy obličeje své matky, aby si je pevně vštípil do paměti. Četla to kdysi v nějakém románu. Nic z toho není pravda, ani to rozeznávání barev, ani to hmatání rysů obličeje. Tito dobří lidé se mýlí právě tak, jako se mýlí i ti druzí, méně dobří, kteří vás pokládají za lháře, když jim na otázku, kdo vás obléká, odpovíte, že se oblékáte sami. Jako se mýlí ti, kteří vás považují za simulanta, když před nimi rozpoznáte peníze hmatem, a kteří s vámi pohoršeně přestanou mluvit, řeknete-li jim, že si na své živobytí vyděláváte vlastní prací.

Oči, to jsou ptáci Ohniváci, rychlost a dálka jsou jejich rodnými sestrami. Svobodně si létají, i když je tělo spoutáno okovy nebo nemocí. Vesmírné dálky přemohou sedmimílovými botami čoček teleskopů, tmu kouzelným proutkem lamp. Okouzlují se vlastní krásou a měří svou vlastní hloubku v stříbrné ploše zrcadla. Oči, dojaté vlastní krásou, oči pronikající zázrakem Roentgenovy lampy útrobami lidského těla, oči sledující koloběh atomů neuvěřitelnou ostrozrakostí mikroskopu, jak by bylo možné vám vyčítat, že říkáte tisíckrát denně těm, kterým sloužíte, že bez vás není života! Jak smutné, chudé jsou ve srovnání s vámi ruce.

Ruce, to nejsou ptáci Ohniváci. Ruce nelétají, rychlost a dálka jsou pro ně ztraceným rájem. Jsou těžkopádné a příliš hmotné. Nezachytíš jimi skřivana v oblacích, ani motýla tančícího nad kvetoucí loukou. Zachytíš je jen zajaté anebo mrtvé. Ani modř oblohy, ani červeň vlčího máku, ani krásu dívčí tvářičky jimi nezachytíš. Vy šťastní, dívčí tváře jsou beztrestně přístupny vašim pohledům! Tato beztrestnost však neplatí pro dotek rukou. Ruce, jak jsem se na vás jako chlapec hněval, když jsem vámi bloudil po listech obrázkové knížky a všechny byly hladké a stejné, ty s princeznou se zlatou hvězdou na čele, i ty s nosatou čarodějnicí, ty s bílým beránkem i ty s ošklivým drakem.

Hmat je slepci zrakem právě tak, jako je berla chromému nohou, právě tak, jako je čadící kahan havíři sluncem. A přece i chromý dojde za svou prací a havíř při čadícím kahanu dobude chléb sobě a tisícům dalších rozsvítí světlo. Ruce sice nelétají, ale krajíc chleba si jimi ukrojíš a také ti na něj dovedou vydělat. Rukama i bez pomoci očí zhotovíš kartáč, upleteš koš, obsloužíš stroj. Z hudebního nástroje vyloudíš tóny, které jsou nehmotné a lehké jako pohledy a jako ony létají, právě tak jako létají motýli i ptáci.

Ten, komu je hmat zrakem, může jen na pracovním stole nebo na hudebním nástroji dopřát svým prstům, aby se rozeběhly naplno. Jinak musí stát vždy poněkud opodál a raději víc naslouchat než hmatat.

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz