Mám přítelkyni Janu a protože máme obě psa, chodíváme spolu často na procházky. Naši pejskové si to nejraději šněrují kolem zahrádek do polí za město.

Obdivovaly jsme tam na zahrádkách krásné květiny a já jsem se zeptala: "Jano, co je to za keř na druhém záhoně?" Jana se smála, až se prohýbala, protože ten krásně rozkvetlý keř byl ohnutý děda ve strakatých trenýrkách. Stály jsme zrovna před jeho vystrčeným pozadím. Děda přestal zvelebovat záhon, zlákán naším smíchem, a s radostí s námi pobesedoval.

Brzy nato jsem jela trolejbusem a hrnul se ke mně rozjásaný člověk, a jestli prý se na něj pamatuji. Honem jsem lovila v paměti, kde jsem ten hlas slyšela, protože zrakem lidi nerozeznám. Když ten veselý člověk viděl moje rozpaky, zahlaholil na celý trolejbus: "Milá paní, kdybyste viděla moje trenýrky, to byste si jistě hned vzpomněla, kdo jsem!"