S koncem roku, jak už to bývá, se opět vyrojily nejrůznější úvahy na téma důchodová reforma. Tak se dozvídáme, že důchodový systém bude od poloviny století v deficitu, a dokonce již víme, kolik bude činit jeho deficit v roce 2100. Už nikoho nepřekvapí, že se vždy najde dost těch, kteří jsou ochotni takovým úvahám naslouchat a snad je i popularizovat.

Ptejme se však, kde berou autoři těchto úvah odvahu „nalinkovat“ budoucnost právě tímto směrem. Odkud berou takovou namyšlenost či jistotu, že jen oni vědí s přesností téměř na jednotky, jak velký bude HDP v roce 2100 (a jistě k tomu přidají i pár dalších podrobností), a dokonce vědí, za jakých podmínek se v tomto roce budou vyplácet důchody.

Snad by těchto několik poznámek mělo stačit k tomu, abychom si uvědomili, do jak absurdních poloh nás někdy úvahy na toto téma mohou zavést. A snad také - s jakou opatrností a obezřetností bychom tyto úvahy měli posuzovat! Vždyť, co jiného než sociální inženýrství jsou úvahy, které činíme za lidi, jejichž rodiče se ještě ani nenarodili. Proč to raději neponecháme na našich potomcích – tak chytří, jako jsme my dnes, budou určitě také a nepochybuji, že budou i chytřejší.

Opravdu víme, jak bude vypadat důchodový systém za sto let? Možná, že za sto let budou lidé schopni pracovat po celý život – na částečný úvazek nebo jinou formou a nebo to bude ještě úplně jinak. Domnívám se prostě, že o tom, jak bude vypadat a co všechno se stane s naší společností za sto let, nevíme vůbec nic – tak proč potom děláme takové úvahy?

Proto, abychom si tím zdůvodnili některé jiné záměry v důchodovém systému, neskrývaný tlak některých lobby na privatizaci důchodových systémů, nebo ještě něco jiného?

To, co by ale nemělo uniknout naší pozornosti, jsou dvě skutečnosti. První je tzv. Kokova zpráva, kterou vydala EU a která hodnotí plnění Lisabonské strategie. Tato zpráva kupodivu není příliš populární v našich médiích a je to škoda.

Navrhuje totiž, aby členské státy EU vypracovaly do dvou let strategii aktivního stárnutí. Jedním z cílů by měla být významně vyšší zaměstnanost obyvatel starších padesáti let a také zvýšení věku, ve kterém budou lidé skutečně odcházet do důchodu. Důležitá je i další myšlenka – totiž, že pro zvýšení míry zaměstnanosti starších lidí musí vyvinout úsilí obě strany – jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé, kteří budou také dbát, aby lidé získávali moderní pracovní dovednosti a mohli tak zůstat déle na trhu práce.

Druhá skutečnost, na kterou se začíná také „zapomínat,“ je fakt, že po provedených parametrických změnách je náš důchodový systém nejméně do roku 2020 vyrovnaný. Dokonce tak, že se v letošním roce podle odhadů při minimální valorizaci vybere na příspěvcích na důchodové pojištění 254 mld. Kč, zatímco na důchodech se vyplatí 241 mld. Kč. Vznikne zde tedy přebytek 13 mld. Kč. A ještě daleko větší přebytek vznikne v letech 2006 a 2007. V souhrnu bude za tyto tři troky přebytek důchodového účtu pravděpodobně větší než 50 mld. Kč.

Myslím proto, že bychom se měli dohodnout na dvou základních principech. Za prvé, peníze, které jsou vybrány na důchodové pojištění, patří pojištěncům a nelze je použít na žádné jiné účely ve státním rozpočtu než na výplatu důchodů (současných i budoucích).

Za druhé, přebytek, který vzniká na důchodovém pojištění, bude vždy na konci roku vyčleněn ze státního rozpočtu a převeden na zvláštní účet spravovaný ČNB. Tyto peníze budou dále zhodnocovány a budou pod kontrolou veřejnosti. O způsobu jejich správy bude každoročně informován Parlament.

Proč je to tak důležité? Veřejnost by totiž měla reálně pocítit, že stávající důchodový systém je až do roku 2020 v zásadě v rovnováze. V průběhu těchto patnácti let se, pokud ponecháme současný systém příspěvků a výplat, může na tomto účtu nashromáždit vč. zhodnocení zhruba 250 – 300 mld. Kč. Tedy tolik, kolik činí objem vyplácených prostředků na důchody za letošní rok, a to tedy rozhodně není málo. Tím spíše bychom proto měli přemýšlet, jak s tímto přebytkem naložit.

Náš důchodový systém rozhodně není v takové krizi, jak se nám někteří snaží namluvit. Máme relativně dost času na to, abychom mohli zodpovědně uvážit, jak postupovat dál. To neznamená, že nemáme dělat vůbec nic. Jen bychom neměli propadat panice a snažit se pod tlakem nejrůznějších lobbistických skupin co nejrychleji přijmout opatření, která nakonec povedou k odbourání našeho fungujícího průběžného systému, shodného s vyspělými zeměmi Evropy.

Je jasné, že dobré zprávy o rovnováze našeho důchodového systému jsou současně špatnou zprávou pro ty, kteří se snaží dokázat opak, neboť vidiny zisků z privatizace důchodového systému se tím vzdalují. Snažme se uchovat si chladný rozum a pokusme se alespoň to minimum, které můžeme udělat nyní, také učinit.

Dnes máme velmi dobrou příležitost k tomu, abychom myšlenku sociální demokracie na vytvoření samostatné, na rozpočtu nezávislé Penzijní pojišťovny mohli realizovat a není důvod, proč s tím otálet a neudělat to právě teď, kdy k tomu máme všechny předpoklady.