Na sídlištích velkých měst se často stává, že se dokončí byty a potom se zjistí, že není kam umístit potřebné instituce, bez kterých se sídliště neobejde. U nás se stalo, že se i úřadovny policie musely nastěhovat do bytů v přízemí jednoho činžovního domu. A poslechněte si, k čemu to bylo dobré.

Kráčím si to s bílou holí v ruce z procházky. Věděl jsem, že na konci ulice je dům, kde má sídlo policie, a že za tím domem musím zahnout doleva a přejít rušnou vozovku. Zahnul jsem a na chvíli zastavil, abych si sluchem prověřil, zda můžu pokračovat. Byl již večer a kolem byl klid. Jen za sebou slyším rychlé mužské kroky. Dříve než jsem se znovu rozešel, kroky se zastavily. Neznámý mi vytrhl z ruky bílou hůl a chtěl po mně peníze. Zatvářil jsem se polekaně, ujistil jsem toho darebu, že jsem všechny peníze nechal doma, a prosebně ho žádal o svoji hůl. Zloděj mi sedl na vějičku a řekl s důrazem na každém slově: "Půjdu s vámi, odevzdáte mi všechny peníze a teprve potom vám tu hůl vrátím!"

Zavěsil jsem se do zloděje a vracel se s ním po chodníku, kterým jsem před chvílí přišel. Před jedním domem jsem zastavil. "Tady bydlím, počkejte a já vám ty peníze přinesu." Důvěřivý zloděj asi to naše sídliště neznal a samou radostí z úspěšného lovu přehlédl malou cedulku označující sídlo policie. Stál na chodníku s bílou holí v ruce.

Já jsem zatím projednal u okénka s dozorčím svoji záležitost. Policisté byli hoši mrštní a rychlí. Jeden vyskočil přízemním okénkem a druhý vyběhl z domovních dveří. Zmocnili se překvapeného zloděje a bílou hůl mi odevzdali. Poděkoval jsem a odešel domů s příjemným pocitem vzrušení z prožitého dobrodružství. A zloděj? Ten měl jistě dost času přemýšlet, proč nad ním zvítězil člověk tak bezbranný a ještě k tomu slepý.