http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 07.01.2005, 07:21 --- rubrika " Příběhy nevidomých "
Příběhy nevidomých: Cesta na MoravuAutobus do Brna hučí po dálnici. Tlumok u mých nohou je plný slepeckých knih. Snad je ta dívka, které je vezu, ještě nemá.
Brno - autobusové nádraží, na další spoj mám ještě dostatek času. Poprosím někoho, aby mě nasměroval k informacím. Ochotně se nabízí, že mě tam dovede, žádám o dovolení, abych se mohl přidržovat jeho lokte. V cíli poděkuji, vyřídím své dotazy a pak zase poprosím dalšího o doprovod k bufetu a jiného k předprodeji. Tak mohu za chvíli poučit několik ochotných Brňanů o tom, jak správně vodit nevidomé. Posledního dobrovolníka požádám o doprovod k rajhradskému autobusu.
Tiché, malé městečko, tady někde žije ta nevidomá dívka. Chodím ulicemi a nestydím se požádat o pomoc stejně jako v Brně. Tady ale lidé tolik nespěchají a jsou sdílnější. Páni stáčejí řeč na víno a některá z žen mi doporučuje, abych se "chytil pořádně". Ale téměř všichni se až ode mne dozvídají, že v jejich městečku žije nevidomá dívka. Snad se jí v budoucnu nebudou vyhýbat, třeba s ní i promluví a pomohou jí.
Odpoledne jedu přes Židlochovice do Nosislavi. Je to malá vesnička, tady bývá Mirka u babičky ve svém volném čase. I zde, jako by ani nebyla na světě, celé dny za ní nikdo nepřijde. Když se výjimečně staví, mluví s Mirkou přes jinou osobu.
Mrzne. Vesnice je vylidněná, jak se jen dostanu mezi domorodce? Dozvídám se, že v podvečer mají věřící shromáždění. Pan farář mě bez rozpaků zve, já mám ale obavy, zda se dokáži přizpůsobit. Jsem představen a věřící se dozvídají, že my nevidomí si mezi ně cestu najít umíme. Chceme za to jen to samé - aby oni přišli také za námi. Poslouchám zajímavé vyprávění o cestě do Izraele. Loučím se a jsem zván, ať přijdu i příště. Slibuji, že přijdu i s onou dívkou, která tu žije mezi nimi a doposud ji přehlíželi. Stisky rukou, rozcházíme se. Na zpáteční cestě mě někdo vede již docela zasvěceně.
Je druhý den ráno. Jdu do školy, budeme tam s Mirkou mluvit k dětem. Ona dnes přijede ze soukromé školy pro nevidomé, kde se učí sebeobsluze a psaní na stroji. Třída je zaplněná, ale je naprosté ticho. Mirka sedí na místě paní učitelky a rozbaluje si dovezené knížky a připravuje pichťák. Děti asi prvně vidí slepé lidi takto zblízka. Dozvídají se, jak nás mají oslovovat, jak nabídnout loket, převést přes ulici, co je to bílá hůl a jak se vzděláváme. Mirka jim ukazuje Braillovo písmo a přečte pohádku. Ukazuje, jak se ty body píší na pichťáku. Ti odvážnější se vyptávají, kdo nás obléká, co jí slepecký pes a jak jíme my. Mirka jim znovu čte a bouřlivý potlesk dětí ji přivádí do rozpaků. Je nám tu dobře, věříme, že děti Mirku příště nepřehlédnou a učitelé mohou dalším generacím dětí zasvěceně vyprávět o potřebách nevidomých.
Autobus uhání večerní dálnicí k Praze. U nohou mám zase tlumok, ale místo knih jsou tam jablka, víno a láhev meruňkovice - materiální symboly Moravy. Teď mě může často bolet zub, mám tu na něj tekutý lék, než se dostanu ke dnu, bude i hezkou vzpomínkou na ten krásný kraj a prima lidi.
Autor: Viktor Sedlář
Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí
Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2024 Veleta, o.s.