V poslední době se opět rozpoutala diskuse nad potřebností minimální mzdy a nad jejím zvyšováním.

Naši zaměstnanci by měli postupem času za práci stejné hodnoty dostávat stejnou odměnu, a to nejen v podmínkách ČR, ale i v podmínkách EU. V České republice je poměrně nízká cena práce a s růstem výkonnosti naší ekonomiky je třeba její hladinu postupně navyšovat tak, abychom obstáli v konkurenci zemí EU. Relace minimální mzdy k průměrné mzdě v ČR by se měla tedy postupně přibližovat relacím ve vyspělých evropských zemích. Tento trend by měl nejen více motivovat k zaměstnávání méně kvalifikovaných občanů, ale měl by na druhé straně přispívat i k růstu výkonnosti a k postupnému nárůstu mezd jako takových.

Zvyšování minimální mzdy nemůže být samozřejmě jediným motivačním nástrojem, musí působit společně s dalšími již přijatými opatřeními v oblasti zaměstnanosti a následně i s nyní navrhovanými opatřeními v oblasti daní a sociálních dávek.

Tvrzení, že „trpí celá ekonomika“ tím, že se minimální mzda zvýší, lze zpochybnit faktem, že minimální mzdu pobírají cca 2 % zaměstnanců a v podstatě není využívána velkými firmami, neboť mzdy jejich zaměstnanců jsou na mnohem vyšší úrovni. Kdyby se minimální mzda nezvyšovala a příjemci minimální mzdy by byli současně i příjemci sociálních dávek, znamenalo by to větší zatížení státního rozpočtu zvyšováním sociálních výdajů a tlak na růst příjmů státního rozpočtu, jejichž zdrojem jsou především daně. To znamená, že odměna za práci by byla doplněna ze zdrojů vytvářených všemi daňovými poplatníky.

Od některých ekonomů můžeme slyšet názory, že „mzda typicky roste rychleji než produktivita práce“. Tak tomu přeci není. V nejvýznamnějších odvětvích národního hospodářství, tj. průmyslu a ve stavebnictví, roste významně rychleji právě produktivita práce než mzda. V průmyslu předstihoval podle údajů ČSÚ růst produktivity práce růst mezd v roce 2003 o 3,8 procentního bodu a v letošním roce za období leden–srpen činil předstih u odvětví průmyslu dokonce 6,5 procentního bodu. V odvětví stavebnictví pak 4,4 procentního bodu, a to při současném nárůstu počtu pracovníků ve stavebnictví o 3,1 % a v podstatě stagnaci zaměstnanosti v odvětví průmyslu.

Co se týká vztahu minimální mzdy a míry nezaměstnanosti, na žádných statistických údajích nelze spolehlivě prokázat závislost růstu minimální mzdy a růstu nezaměstnanosti, ačkoliv v ekonomických poučkách a v argumentacích některých zaměstnavatelů, zejména před rozhodováním o výši minimální mzdy, se tento názor často objevuje.

Řada zaměstnavatelů tvrdí, že má potíže najít zaměstnance ochotné pracovat na relativně exponovaných místech za nižší mzdy. Tyto mzdy pravděpodobně neodpovídají potřebám těchto zaměstnanců zabezpečit si alespoň svůj základní životní standard a přitom mít pocit, že jsou na tom lépe než ekonomicky neaktivní občané.

K tvrzení, že mzdy rostou v okresech s vysokou nezaměstnaností stejně jako v těch s minimální nezaměstnaností a že vysoká nezaměstnanost nekrátí mzdový růst, je třeba dodat, že v regionech s vysokou nezaměstnaností dochází ke strukturálním změnám a že v odvětvích, která jsou utlumována, jsou a i dříve byly (vzhledem k náročnosti práce a pracovním podmínkám) mzdy na vyšší úrovni než v jiných odvětvích.

Podle mého názoru tedy minimální mzda v žádném případě neškodí a je naopak důležitou ochranou.