Uslyšela jsem v kontejneru naříkat malé koťátko. Nějaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, třáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíčko vzala domů. Koťátko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti.

Rozhodla jsem se vyhledat veterináře, abych zjistila, jestli je kotě zdravé, a také abych se dozvěděla, je-li to kočička nebo kocourek. To kvůli jménu. Známí mi popsali cestu k veterináři a řekli, že nemohu zabloudit.

S kotětem pod bundou jsem se vydala hledat veterináře. Kotěti se ale ta cesta nelíbila a začalo se mi pod bundou zmítat. Naštěstí jsem brzy rozluštila na jednom domě veliký nápis, který začínal písmeny VET. Kotě vyvádělo, a tak jsem dál nápis nezkoumala a rychle vběhla dovnitř.

Příjemný mužský hlas se mě zeptal, co si přeji. Jedním dechem jsem mu vypověděla tu kočičí historii a zeptala se na pohlaví koťátka. "Jo, milá paní, v tom vám nepomohu, já rozeznám kočky leda podle barvy." "No to jste teda odborník, když nerozeznáte ani kočku od kocoura. Tak proč jste vlastně studoval?" řekla jsem ironicky.

Muž mě znovu slušně ujistil, že je mu líto, že mi nemůže vyhovět. Rozzlobilo mě to: "Tak proč máte venku tak velkou firemní ceduli, když zvířatům vůbec nerozumíte?

"Milá paní, přečetla jste si tu ceduli? Já nejsem veterinář, ale vetešník."

Z mého kotěte je dnes statný kocour, jmenuje se Matýsek a k veterináři již trefíme.