V posledních týdnech média opět našla staronové téma. Ústavní výchovu, snížení hranice trestní odpovědnosti a nyní nově "vězení"pro malé zločince. Bohužel, neodborná, nekompetentní či jen dílčí vyjádření a komentáře k řešení problematiky a k objektivnímu náhledu nepřispějí, a proto vznikají mýty, jež lze s obtížemi vyvracet. Pokusím se na některé reagovat.

1. Většina dětí, které vyrůstaly v ústavní péči, má dříve či později problémy se životem a se zákonem.

Statistiky dokazují, že toto konstatování je zřejmě pravdivé. Problém je, v jakém kontextu je tato věta řečena. Neplatí totiž, že tyto děti mají problémy proto, že byly ve výchovných ústavech. Mnohem blíže pravdě je, že děti mají problémy, a proto jsou ve výchovných ústavech. Bohužel, mnohdy je míra jejich asociálních a antisociálních projevů již tak značná, že se nestačí korigovat. Obecně můžeme konstatovat, že první korekce poruch chování přichází velmi pozdě a do institucionální péče se dostávají děti se zažitými stereotypy antisociálního chování.

2. Stát posílá děti do ústavů, místo aby jim nabídl náhradní rodiny.

Je iluzorní se domnívat, že "před dveřmi ústavů"jsou zástupy případných pěstounů, odborně připravených se starat o handicapované děti. Je pravda, že i dítě mladšího školního věku, které je tzv. právně volné, bývá velmi obtížné do rodiny umístit. A pokud se to podaří, v řadě případů se rodina nedokáže vyrovnat s odlišnostmi dítěte, jež jsou způsobené např. genetickou zátěží, původním rodinným prostředím nebo vlivem institucionální péče, a vrací dítě zpět do ústavu. Odmítám názor, že špatná pěstounská péče je lepší než dobrá péče ústavní. Koneckonců děti, se kterými jsem pracoval, by mohly vyprávět. Všechno nevyřeší ani profesionální pěstounské rodiny. Zkušenosti některých evropských států (Nizozemsko, Dánsko) ukazují, že dítě, jež projde např. pěti pěstounskými rodinami, je na život připraveno hůře než dítě v ústavní péči v podnětném prostředí.

3. Řešením pro opuštěné děti je zřizování vesniček SOS, Klokánků a dalších zařízení pro děti, vyžadující okamžitou pomoc.

Konfrontovat tyto instituce s dětskými domovy a dalšími tzv. státními zařízeními je projevem buď úmyslné manipulace s fakty, nebo projevem neznalosti a neinformovanosti. Domnívám se, že vesničky SOS, Klokánky atd. mají nezaměnitelné místo v systému péče, ale rozhodně nejsou samospasitelné a k pojetí jejich práce lze najít oprávněné výhrady. Namátkou absence mužského vzoru ve vesničkách SOS (ženy- pěstounky se zavazují, že nebudou mít partnerský vztah), Klokánek není nic jiného než další kolektivní zařízení.

4. Vláda chystá vězení pro děti.

Vláda nechystá vězení pro děti. Vláda pouze reaguje na situaci a konečně pojmenovává věci pravými jmény. Je na čase si přiznat, že kromě dětí, které potřebují naši pomoc, jsou bohužel i děti, před nimiž potřebuje pomoc společnost. Vláda tedy připravuje takové zařízení, které je běžné v civilizované Evropě, takový ústav, kde bude s problémovými dětmi pracovat tým odborníků, kde budou muset být děti omezeny v některých svých právech, protože to bude ku prospěchu jim samým i společnosti. Rozumím tomu, že téma ústavní péče je mediálně přitažlivé, zvlášť v době, kdy došlo k několika tragickým událostem. Věřím, že skutečná odborná diskuse bude pokračovat a že se k ní nevrátíme až po nějaké další smutné události.

( Autor je terapeut, ředitel Diagnostického ústavu Dobřichovice )