Princip normalizace je jedním z moderních principů, jímž by se měla řídit péče o lidi se všemi druhy postižení. Vyplývá z něho, že lidé s postižením by měli, pokud je to možné, žít normálním životem, jako lidé bez postižení. Normálnímu běžnému životu by se měl co nejvíce přibližovat i jejich každodenní životní rytmus.

Materiální předpoklady života se v mnoha ústavech sociální péče pro lidi s mentálním postižením v posledních letech změnily k lepšímu. V některých zařízeních dnes již klienti žijí v lepších podmínkách, než kdyby byli doma ve svých rodinách. Bohužel tomu tak není všude a stále ještě existují ústavy, kde se v jedné místnosti tísní osm i více lidí, zatímco jinde klienti mají k dispozici dobře vybavené jednolůžkové nebo dvoulůžkové pokoje. Má to své příčiny, jejichž rozebírání a popisování není naším hlavním tématem, mimo jiné i proto, že věci, které člověka obklopují, a materiální podmínky, v nichž žije, tvoří jen jednu, i když velmi důležitou, přesto jen vnější část jeho života. Neméně důležité jsou vnitřní podmínky života v ústavech, obsah a formy činnosti a náplň každodenního života klientů.

Před nedávnem jsem byla pozvána do jednoho opravdu krásně vybudovaného zařízení. Prohlédla jsem si koupelny s pastelovými kachlíky, obdivovala jsem ručníky a osušky barevně sladěné s těmi kachlíky, navštívila jsem zimní zahradu s opravdovými palmami a dokonce snad s trochou závisti jsem hleděla na krásné sedací soupravy v „obýváku“. Byla tam i veliká televize, tuším, že se jí říká domácí kino. Všechno se mi líbilo, ale protože jsem spíše pedagog než architekt interiérů, přála jsem si vidět klienty. I těch jsem se dočkala. Po snídani se nahrnuli do toho krásného obýváku a usadili se na polstrovaných pohovkách. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem se jich zeptala, co nyní budou dělat. Jejich odpověď v 9 hodin ráno mi trochu vyrazila dech: „ Budeme čekat na oběd“.

Denní program dospělých osob v ústavu sociální péče by měl co nejvíce odpovídat principu normalizace, to znamená přibližovat se programu lidí v běžném životě. Dospělí lidé s mentálním postižením ve svém zařízení, které je často jejich jediným domovem, žijí svůj normální, běžný, každodenní život. Měli by tedy mít možnost prožívat svůj život jako ostatní lidé, a pokud je to možné, i tak trochu „po svém“- podle svých vlastních představ.

I nepostižení lidé mají svůj čas v určitých proporcích vyplněný prací, zábavou, sportovní činností, kulturou, ale i pasivním odpočinkem bez naplánovaného programu. Odpočívat se ovšem dá až po vykonání nějaké aktivity, celodenní odpočívání představuje pasivitu, nudu, dlouhou chvíli, nespokojenost. Čas, který není vyplněn žádnou pozitivní činností, nezřídka bývá vyplněn i nějakým nežádoucím, případně destruktivním nebo sebedestruktivním konáním.

Jak asi by tedy měl probíhat běžný den klienta ústavu sociální péče? Na to neexistuje žádný univerzální recept.V každém ústavu to bývá poněkud jiné v závislosti na jeho vnějších i vnitřních podmínkách, na věku klientů, závažnosti jejich postižení, na množství, složení a kvalifikaci personálu apod. Nebylo by správné předepisovat jednotlivým zařízením, jaký si mají vytvořit program, ale lze požadovat, aby si své programy tvořily. Představa, kterou zde předkládám ke zvážení, nevznikala jako výsledek teoretického bádání, ale spíše se rozvíjela na základě mnoha mých návštěv v zařízeních, rozhovorů s jejich pracovníky, besed u příležitosti přednášek i osobních zkušeností z dlouhodobého sledování činnosti zařízení pro lidi s mentálním postižením. Představuje jen obecný rámec, který by měl být dále postupně konkretizován a naplňován nápady a zkušenostmi tvořivých lidí z praxe.

Vstávání

Ranní budíček by měl probíhat podle místních zvyklostí, v klidu, nikoliv na povel. Nic nám neuteče a o chvíli déle neustlaná postel se nezboří, neočekáváme zpravidla žádnou vizitu ani státní kontrolu, žijeme v pohodě. Zvláštní pozornost si zasluhují klienti, kteří dostávají na noc sedativa (těch by mělo být co nejméně). Mohou mít problémy s probouzením a také mohou mít po ránu špatnou náladu. Takovou situaci je potřeba projednat s odborným lékařem, nikoliv je nutit, aby vyskočili jako rybičky a vypadali svěže. V praxi některých ústavů je možné setkat se i s poléváním takových nešťastníků vodou – to už ovšem hraničí s týráním svěřené osoby.

Motivace do nového dne by měla být vždy pozitivní – těšíme se na dobrou snídani, svačinu, uvaříme si kafíčko, půjdeme na výlet, čekáme návštěvu apod.

Snídaně

Co si dáme k snídani?

Snídaně by měla být příjemnou částí dne, beze spěchu, s možností zvolit si z nabídky nápojů: čaj slazený či neslazený, ovocný či tmavý, kakao, někdy bílá káva nebo mléko. Co chutná mně, nemusí chutnat jiným a naopak. Doma si také zpravidla člověk má možnost vybrat.

Pečivo by mělo být podáváno aspoň ve dvou druzích: chléb nebo rohlíky, housky, někdy vánočka. Máte raději sýr nebo marmeládu? I naši klienti se v tom liší. Když se jim pokusíme vyhovět, učiníme ze snídaně malý obřad, který je příjemně naladí do celého dne.

Dopoledne

Každé všední dopoledne by mělo být vyplněno prací. Práce šlechtí člověka, dává jeho životu smysl a zahání nudu, která je největším nepřítelem všech ústavních zařízení. Každý ústav by měl mít chráněnou dílu. V některých německých, rakouských a švýcarských ústavech se zařízení dělí na dvě hlavní části: ubytovací (jakýsi hotel) a pracovní (chráněné pracoviště). Na chráněné pracoviště docházejí nebo jsou dováženi i lidé s velmi těžkým postižením a jejich stavu je přizpůsobena i povaha jejich pracovní činnost. Takovou činností může být pouhá manipulace s předměty, jejich vybalování či vyndávání z krabic a podávání dalším spolupracovníkům.

Pokud ústav pracoviště nemá, měl by si je zřídit. Také lze vymyslet pro skoro všechny klienty různé druhy práce, které jsou zpravidla zaměřené na provoz zařízení: pomoc při úklidu, pomoc v kuchyni, v prádelně, při žehlení, při údržbě zařízení, „v asistenční činnosti“ při práci s malými a těžce postiženými dětmi, v práci na zahradě, v péči o květiny a domácí zvířata. Důležité je, aby každý klient měl vymezený svůj úsek činnost, byl za něj zodpovědný a měl možnost vidět výsledky své práce a občas se jimi pochlubit.

Nemělo by to ovšem fungovat tak, aby klienti vykonávali práci za personál ústavu, který by jim pouze přiděloval úkoly. Měli by pracovat s nimi společně a každý mít vymezen úsek svých kompetencí. Setkala jsem se s tím, že uklizečka v zařízení křičela na klienty, že práci, kterou vykonávali vlastně za ni, dělají příliš pomalu.

Uprostřed dopoledne je třeba vymezit čas na přestávku spojenou se svačinou, hygienou a krátkým odpočinkem, případně změnou činnosti a přechodem na jiné pracoviště. Velmi se v ústavech osvědčují automaty na kávu, kam si klienti o přestávce mohou zajít. Překvapivě rychle se je naučí obsluhovat i dosti těžce postižení lidé.

V poledne

Co bude dnes k obědu?

V poledne chodí lidé zpravidla na oběd. Pokud člověk není postižený, mívá možnost si vybrat, na co má chuť, alespoň ze dvou druhů jídel. Pokud je postižený, měl by ji mít také. Například: polévka je společná, ale není povinná (Jíme všichni v poledne polévku? Asi ne.).

V některých ústavech si už zavedli počítačový program, na jehož základě mají klienti možnost si na příští den vybrat ze dvou nebo tří druhů jídel, která vidí na barevné fotografii. Velmi je to baví a na vybrané jídlo se těší.

Nikdo by neměl být nucen jíst něco, co mu nechutná. Máte rádi ledvinky? Někdo ano, ale někomu se protiví. Proč by je musel jíst, když doma by je také nejedl? Dostane jiné, třeba bezmasé jídlo a bude spokojený. Že budou mít paní kuchařky více práce? Ale s tou jim klienti rádi pomohou, beztak často nemají co dělat.

Za vykonanou práci náleží klientům odměna. Za symbolickou práci odměna symbolická, za skutečnou práci i skutečná finanční odměna. Není nic neobvyklého, že se několik klientek dělí o práci jedné uklizečky a také o její finanční ohodnocení. Nejschopnější klienti někdy mohou pracovat i mimo ústav. Zde potom dostávají plat, který jim slouží ke zvýšení materiální úrovně a obohacení jejich života.

Po obědě

Po dobrém obědě je zapotřebí se ještě napít a chvíli odpočívat.Ale opravdu jen chvíli, nikoliv dvě nebo tři hodiny. Člověk s mentálním postižením se mnohdy nedokáže sám rozumně zaměstnat. Co tedy bude dělat tak dlouhou dobu? Měl by mít ve svém pokoji nějakou obrázkovou knížku na prohlížení, skládačku, magnetofon nebo přehrávač, panenku, pletení, stavebnici… Možná, že usne, ale pak nebude dobře spát v noci a bude muset dostávat prášky na spaní. U některých diagnóz se odpolední spánek vůbec nedoporučuje. Můžeme společně poslouchat hudbu, když je pěkné počasí, posedíme venku na lavičkách nebo na terase.

Odpolední program

Program má být pestrý, zajímavý, ale zároveň by měl dodržovat určitou pravidelnost, na niž si klienti přivyknou a jejich život se tak stane přehlednějším a organizovanějším. Důležité jsou tři hlavní druhy činností: vzdělávací, sportovní a kulturní.

Ústav by měl mít své vzdělávací zařízení pro celoživotní vzdělávání, aby klienti nezapomněli to, čemu se už dříve naučili, a učili se stále něco nového. Je zapotřebí stále dbát, aby neupadala úroveň jejich rozumových schopností. Vhodná je k tomu tzv. večerní škola, která může mít různý program, podle možností, schopností a zájmů klientů. Ústavy, které si v rámci celoživotního vzdělávání večerní školu zřídily, zjistily, že se klienti do školy těší, chodí tam rádi, někteří dokonce vyžadují i domácí úkoly. „Výuka“ probíhá obvykle dvakrát týdně, zpravidla odpoledne, například od 14.30 do 17hodin. „Třída“ může být zřízena v ústavu, ale je výhodné, když klienti mohou své zařízení opustit a přemístit se někam jinam, například do místní speciální školy, kde bývá odpoledne volno.

Program večerní školy není nikým určen. Může být zpracován například na základě vzdělávacího programu pomocné školy, přípravného stupně pomocné školy nebo i podle jiných materiálů různého stupně náročnosti. Mohou se tam číst dětské i jiné obrázkové encyklopedie, noviny a časopisy (včetně bulvárních), vytvářet herbáře nebo alba s obrázky různých předmětů, které klienty zajímají. Může se tam počítat na prstech i s kalkulačkou, pracovat s počítačem, kreslit, psát písmenka nebo dopisy a pohlednice rodičům, známým a kamarádům z jiných ústavů. Může se tam také zpívat s kytarou nebo elektronickým klávesovým nástrojem a tancovat. Také se tam mohou vyrábět různé předměty z přírodnin nebo jiných dostupných materiálů, tak jako v každé škole. Jenom by všechno mělo být méně povinné a závazné, spíše jako škola hrou. Osnovy není třeba přesně dodržovat, ale je dobře nějaké mít a aspoň rámcově se jimi řídit.

Sportovní aktivity pomáhají rozvíjet a udržovat pohybovou úroveň klientů ústavu. Měly by být v odpoledním programu zařazeny také aspoň dvakrát týdně. Oblíbené jsou míčové hry, stolní tenis, kuželky, petang, plavání ve volné přírodě i v bazénu, turistika, může sem být zařazena i hipoterapie, vhodné jsou různé soutěže a turnaje.

Kultura obohacuje a kultivuje duši člověka, i když je to člověk mentálně postižený. V mnoha ústavech mají hudební kroužky, pěvecké kroužky, soubory, kapely. Kde se hraje, tam je veselo, dobrá nálada a příjemná atmosféra. Kde se nehraje a nezpívá, tam bývá většinou smutno. V hudebních kroužcích se může i poslouchat hudba různých žánrů, která se klientům líbí, od dechovky a relaxační hudby až po klasiku, která mnoho lidí s mentálním postižením velmi oslovuje.

Pravidelně je možno nacvičit program k různým příležitostem a pochlubit se ostatním klientům nebo pozvat na „besídku“ rodiče nebo klienty jiného ústavu. Někdy je možné jít i na opravdový koncert, do divadla nebo požádat třeba ředitele nebo učitele místní základní umělecké školy, aby klientům jejich žáci přišli zahrát na různé hudební nástroje.

Stejně prospěšné jsou i výtvarné činnosti, jejichž výsledky lze obdivovat, vystavovat i prodávat. Pod vedením kvalifikovaných odborníků a nadaných výtvarníků dokáží lidé s mentálním postižením vytvořit pozoruhodná díla, v nichž se projeví jejich kreativita a jejich svébytné vidění světa. Někteří lidé s mentálním postižením zvládají i dosti náročné výtvarné techniky, nejen tkaní, pletení a háčkování, ale i paličkování a síťování. Je správné u nich pěstovat cit pro kulturu odívání a občas lze jejich výrobky předvést i na módních přehlídkách.

Večer

Každý večer by měl být klidný a měla by v něm vládnout pohoda. Pokud již někteří pracovníci spěchají domů, nemělo by to mít žádný vliv na klienty, kteří nikam nespěchají.

Klienti by se měli podílet na přípravě večeře, na jejím podávání i na úklidu nádobí a jeho skládání do kuchyně nebo do myčky tak, jak to činí členové rodiny doma. Večerním rituálem by se mohlo stát společné sledování Večerníčku a po něm postupně, podle věku a závažnosti postižení příprava ke spánku.

Člověk s mentálním postižením má zpravidla stejnou potřebu spánku jako každý jiný a představa, že by měl spát dvanáct a více hodin, je hluboce mylná. Lze toho dosáhnout pouze za podpory sedativ, která utlumují jeho už vzhledem k podstatě mentálního postižení poškozenou psychickou činnost. V ložnicích by mohla před spaním chvíli znít tichá relaxační hudba, po níž by následoval noční klid.

Neděle a svátky

Pomni, abys den sváteční světil. I nevěřící lidé znají a často dodržují toto církevní přikázání. Pomáhá udržovat rytmus života a jeho přehlednost.

Na rozvrhu dní, který by měl být v každém zařízení na přístupném místě vyvěšen, by měly být písmem, obrázky i piktogramy a jinými obecně srozumitelnými způsoby zobrazeny aktivity na celý týden. Neděle by měla být vyobrazena zvláště barevně. Je to den, na který bychom se měli těšit. Vstávat se může o chvíli déle, určitě bude bohatší snídaně s koláči, vánočkou nebo jiným dobrým pečivem a místo mléka bude kakao nebo bílá káva. K svačině bude nějaké vzácnější ovoce a po obědě moučník nebo ovocný pohár.

I potrava pro duši by měla být bohatší než v jiné dny. Je potřeba si vzít pěkné oblečení a vypravit se někam, kde se nám líbí. Věřící lidé chodí v neděli do kostela a klienti, které to zajímá, by tam mohli jít také. Můžeme navštívit výstavu, cukrárnu, kavárnu nebo se jen projít po městě, po místech, kde se dá vidět něco zajímavého.Také můžeme přijímat návštěvy nebo si zorganizovat malou diskotéku.

Co budeme dělat v neděli? To by mohlo být téma plánování v průběhu celého týdne. Můžeme si na to připravit i nějaký „projekt“. V jednom zařízení jsem viděla realizaci projektu „Výroba štrúdlu“. Byla do něj zapojena velká část osazenstva, protože bylo zapotřebí udělat mnoho věcí: natrhat jablka, omýt a oloupat jablka, nastrouhat je, naloupat ořechy, vyválet těsto, vytvořit několik štrúdlů a nakonec všechno upéci. Všem se to líbilo a všem to chutnalo. (Podobný projekt lze realizovat na výrobu povidel, pečení dortu k narozeninám, vánočního cukroví, ozdobných perníčků, zdobení místností apod.). Samostatnou kapitolou jsou svátky, ať už ty státní nebo církevní či svátky a jubilea jednotlivých klientů. Ty je nutno oslavovat zvláště pečlivě, protože každý člověk si rád aspoň dvakrát do roka připadá vzácný a důležitý.

Na závěr:

Jistě se všichni, kdo se nějakým způsobem podílíme na péči o lidi s mentálním postižením, shodneme v tom, že kvalita jejich života by se měla stále zvyšovat. Moje představa života v zařízeních vzniká postupně na základě mých návštěv ústavů sociální péče, pozorování života v ústavech a rozhovorů s vychovateli, klienty a rodiči. Je určena k diskusi. Každý nový námět a nový návrh je vítán.

V mnoha ústavech již zdomácněly nové metody práce, ale jsou i takové, kde se tradují staré postupy a přístupy, kde klient je ten, kdo musí bezpodmínečně poslouchat a nemá v podstatě žádná práva, ale často ani žádné povinnosti. Při návštěvě těchto zařízení vzniká dojem, že byly vybudovány spíše jako místa pro vytvoření pracovních příležitostí pro jejich zaměstnance, z nichž někde jen malé množství každodenně pracuje v „přímé práci“ s klienty a ti ostatní si svých „zákazníků“ prakticky nevšímají.

Naši klienti žijí ve svých zařízeních svůj jediný a neopakovatelný život. Jen málokdo z nás by si takový život zvolil, kdyby si mohl vybrat. Nepřáli bychom ho ani svým vlastním nepostiženým dětem. Ale je v našich silách udělat mnoho pro to, aby tento život byl příjemný, radostný nebo aspoň nebyl smutný.Často k tomu nejsou potřeba ani žádné mimořádné finanční prostředky, stačí trochu dobré vůle a hodně lidské dobroty.

(VÚP - Výzkumný ústav pedagogický)