Rozhovor především o novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí s náměstkyní ministra práce a sociálních věcí pro úsek sociální politiky, sociálních služeb a rodinné politiky Ing. Ludmilou Müllerovou.

Cílem novely je především umožnit dětem, aby vyrůstaly v prostředí, které bude co nejvíce podobné prostředí rodinnému. Co by to mělo znamenat v praxi, paní náměstkyně?

„Jestliže se to prostředí má co nejvíce podobat rodinnému, tak by to jednoznačně neměl být ústav. Proto se jeví jako potřebné zavést institut přechodné pěstounské péče. To znamená, že děti, které vyžadují rychlou pomoc, protože se jejich rodina ocitla v nějaké krizové situaci, by mohly být svěřeny do dočasné pěstounské péče. Takové dítě by se pak mělo z přechodné pěstounské péče vracet zpět do své biologické rodiny. Proto by také ‚přechodní‘ pěstouni měli mít ve své náplni či odpovědnosti to, že budou udržovat kontakt s biologickou rodinou dítěte, že s ním budou hovořit o tom: ‚Copak asi dělá tvoje máma a tvůj táta, co bráškové?‘ Prostě aby dítě vědělo: ‚Tady jsem pro tuto chvíli doma, ale jsem tu jen přechodně a půjdu zpátky k tátovi a k mámě, pokud se situace u nás doma vyřeší.‘

Jsou ale situace, že rodiče tragicky zahynou nebo selžou jako rodiče kvůli závislosti na alkoholu apod. Pokud by se z těchto důvodů nemohlo dítě vrátit do své biologické rodiny, přicházejí do úvahy další způsoby náhradní rodinné péče, tzn. osvojení nebo trvalá pěstounská péče. Pochopitelně to musí však proběhnout na základě rozhodnutí soudu.“

Mnohdy by ale dočasnou pěstounskou péči mohl vykonávat někdo z příbuzných dítěte. Měla by mít profesionální pěstounská péče přednost před příbuzenskou?

„Dočasná pěstounská péče příbuzných je samozřejmě možná. Děje se se souhlasem rodičů anebo bez jejich souhlasu. Pokud by šlo o svěření dítěte bez souhlasu rodičů, musí to být na základě rozhodnutí soudu. Předtím je však třeba prošetřit všechny souvislosti, které potvrzuje samozřejmě i orgán sociálně-právní ochrany dětí, lékaři apod. Pak může být dítě svěřeno k osvojení nebo dáno do pěstounské péče i rodinným příslušníkům. Rozhodnutí soudu má pak další návaznost například i na pobírání dávek, nároky na majetkové vztahy apod.“

Budou na tom pěstouni, a to nejen pěstouni „profesionální“, lépe?

„…myslíte finančně?“

Jde o to, aby byla výchova dítěte zajištěna po všech stránkách. To znamená, že na ni musejí být také peníze.

„K tomu, aby se zajistila výchova dítěte po všech stránkách, je potřeba, aby byli ‚profesionální‘ pěstouni odborně způsobilí, psychicky vyzrálí, aby se na dítě příliš citově neupnuli a pak ho s nějakými dramaty nepředávali biologické rodině nebo do jiné náhradní rodiny. Pochopitelně vím, že ‚práce‘ pěstounů je velmi náročná, proto by toto opatření mělo být spojeno i s patřičným finančním ohodnocením. Je pravdou, že dnes pěstouni pobírají dávku státní sociální podpory, při níž se počítá především s velkou dávkou jejich nadšení a obětavosti. Dnes pěstouni i v individuální péči nejsou zajištěni ani ve stáří, ani v nemoci. Proto tato novela zákona počítá s tím, že by místo dávek státní sociální podpory byla pěstounovi za určitých podmínek přiznávána mzda, čímž by byl zajištěn odvod na sociální a zdravotní pojištění.

O kolik dětí maximálně by měl pěstoun pečovat? Není pěstoun jako pěstoun. Někdo zvládne více, někdo méně.

„Když máte v rodině dvě nebo tři děti, stačíte při pěstounské péči chodit ještě do zaměstnání. Ale pokud je v rodině více dětí, je to už složitější. Nejvhodnější maximum by mohlo být šest dětí, protože pěstounská péče pro více dětí by už ztrácela charakter typického rodinného prostředí, samozřejmě s výjimkou vícečetných sourozenců. Případy 7 nebo 8 sourozenců, kteří by mohli jít do pěstounské péče, jsou dnes ale spíše výjimkou. Je kladen velký důraz na to, aby pěstoun měl čas na péči o svěřené děti. Pokud jde navíc o dítě se zdravotním postižením, je to pro rodinu obrovská zátěž. Víme, že pokud je zdravotní postižení dítěte zvláště těžké, rodič se nemůže účastnit pracovního procesu. Potom přiznaná mzda za práci pěstouna musí být výrazně vyšší.“

Domníváte se, že potom skutečně ubude dětí v ústavech?

„Tímto opatřením, kterým je finanční i morální posílení pěstounů s důrazem na péči o zdravotně postižené děti v rodinném prostředí, by skutečně mohlo dojít k úbytku dětí v našich ústavech.“

Sociálně-právní ochrana se má zaměřit i na děti, o které rodiče projevují „malý“ zájem.

„Ve všech oblastech našeho života vnímáme velkou lhostejnost. Projevuje se i ve vztahu rodičů ke svým dětem. Tak například rodina na první pohled vypadá jako fungující, nicméně řada bližších náznaků svědčí o tom, že ve skutečnosti funguje jen povrchně, formálně a rodiče buď nemají čas, nebo zájem o své děti. Tady je prostor pro pracovníky sociálně-právní ochrany dětí, ale především i pro sociální pracovníky neziskových organizací. Velmi rádi bychom jim dali větší kompetence, aby mohli jít do těchto rodin a věnovali svoji pozornost dětem. Rádi bychom jim dali i daleko větší finanční podporu.“

To je jeden problém. Ale pak jsou děti, které žijí v ústavech sociální péče a v dětských domovech, mají své biologické rodiče, kteří o ně projevují pouze „malý“ zájem. Doposud to byl přeci jen „nějaký“ zájem a byl problém tyto děti uvolnit, aby mohly být svěřeny do pěstounské péče nebo osvojeny.

„Určitou formou řešení by mohl být právě institut přechodné pěstounské péče. Otázkou ovšem je, zda pěstouni budou tyto děti chtít a zda budou dostatečně motivováni. Víme, že dnes jsou v ústavech především děti, které jsou určitým způsobem problémové - ať už z pohledu zdravotního, nebo výchovného. Každopádně když si ‚profesionální‘ pěstouni vezmou k sobě tyto děti, je tímto institutem daleko lépe nakročeno k vytvoření přirozeného prostředí jako v normální rodině.“

V novele zákona se také mluví o budoucích matkách, které už v době těhotenství dávají najevo, že se budou chtít zbavit povinnosti pečovat o své narozené dítě. Naznačují, že by je chtěly dát k osvojení. Máme tomu rozumět tak, že v tomto návrhu je určité nakročení k přímé nebo alespoň k rychlejší adopci novorozeňat?

„Určitě ano. Vytvořili jsme podmínky k tomu, aby mohl být využit institut předběžného rozhodnutí soudu do 24 hodin. Pak po dobu šestinedělí by bylo dítě umístěno do přechodné pěstounské péče, takže pěstoun by věděl, že má dítě na přechodnou dobu. Pak si pro ně buď matka přijde, anebo po několika měsících jejího nezájmu soud rozhodne o tom, že bude dítě umístěno do trvalé pěstounské péče nebo bude dáno k osvojení.“

A na kom bude zprostředkování dítěte k osvojení nebo svěření do pěstounské péče? Bude to stále na státu?

„Ano. Už podle mezinárodních úmluv je zprostředkování náhradní rodinné péče v odpovědnosti státu. Je velmi diskutabilní názor některých fyzických osob nebo neziskových organizací, že je v zájmu dětí, aby zprostředkování náhradní rodinné péče vzaly do rukou tyto subjekty samy. Jestliže ale za to nejsou ze zákona odpovědné, pak na základě čeho si přisvojují tuto kompetenci? Do této novely zákona jsme promítli pouze jasnou deklaraci vyplývající z mezinárodních úmluv, že zprostředkovávat náhradní rodinnou péči může pouze stát. Jestliže se matka rozhodne dítě porodit a dát ho k adopci či do pěstounské péče, je to vážný osudový krok nejen pro matku, ale především pro to dítě. Je bezbranné a ocitá se bez jakékoliv možnosti ochrany. Tady cítím velký problém, protože z těchto situací se může stát i určitý obchod, určitá manipulace. Ale dítě přece není houska na krámě! Jestliže k tomu někdo chce takto laicky přistupovat, je nezodpovědný především k tomu bezbrannému človíčkovi. Jestli chce ale při zprostředkování náhradní rodinné péče pomoci, je třeba volit cestu soudu, jak se to dnes také děje.“