V České republice žije zhruba padesát dětí, které při porodu vážily kolem půl kila. Tedy šestkrát méně než normální novorozenec. Jedno z nejmenších, holčička vážící 370 gramů, nedávno zemřelo. Mnohé však přežily. A některé, zdá se, zcela bez následků.

Na jednotce intenzivní péče dětské kliniky v Praze na Karlově leží malý Ondřej. Při porodu vážil 620 gramů. "Zatím to vypadá dobře, ještě uvidíme, co řekne neurolog,"říká lékař Václav Vobruba. Ve vedlejším inkubátoru je malý Jan. Malé plíce se intenzivně zdvíhají s pomocí dýchacího přístroje. Ač při porodu vážil dvakrát víc než Ondřej, pravděpodobně umře. Matka během těhotenství nechodila na kontroly, a tak není ani jasné, v jakém týdnu se vlastně narodil. Až přijdou fatální komplikace, lékaři ho za každou cenu zachraňovat nebudou, protože šance, že by dlouhodobě přežil, je prakticky nulová. "Ještě v roce 1985 v Praze všechny děti, které vážily méně než jedno kilo, zemřely,"říká lékař Vobruba. Dnes se v zemi ročně narodí zhruba dvacet dětí, které váží méně než půl kila, a lékaři je většinou dokáží zachránit. Příroda se někdy vzepře Mnohé však nepřežijí déle než několik týdnů či měsíců. Na jiných člověk naopak vůbec nepozná, že se narodily s váhou, jež by je ještě před pár lety odsoudila na smrt. Pediatr Zbyněk Straňák z porodnice v Praze- Podolí to dokresluje na číslech: za poslední čtyři roky se v Podolí narodilo 13 dětí, jež vážily od 340 do 490 gramů. Devět dětí zemřelo, tři jsou ve dvou letech naopak zcela zdravé. To poslední je zatím příliš malé, než aby bylo možné odhadnout jeho další vývoj. Zatím je příznivý. Příroda se však občas vzepře. I když se lékařům daří zachránit stále více "půlkilových dětí", ve dvaceti až osmdesáti procentech je to jen za cenu nějakého zdravotního postižení: čím dříve a čím menší se miminko narodilo, tím je riziko vyšší. "S pomocí techniky dnes dokážeme zachránit, hrubě řečeno, jakýkoli organismus,"říká primář novorozeneckého oddělení v Praze u Apolináře Richard Plavka. "Musíme však velmi vážit, kdy to má smysl a kdy to není za hranicí přípustného utrpení."Lékaři se rozhodují například podle toho, jak je dítě vitální, jak o život bojuje. Nemohou však vědět, jak se bude jeho stav vyvíjet dál. "Je to obrovský etický problém,"přiznává pediatr Vobruba. Otázku, zda to má cenu, si položil nesčetněkrát. "To když před sebou vidím dítě, jež bude navždy slepé a mentálně opožděné. Málokterá rodina to vydrží, málokterý chlap se nesebere a neodejde, když se jeho žena upne na nemocné dítě,"líčí zážitky z praxe. S žádostí o eutanazii se u rodičů setkal opakovaně. "Odpovím, že to není možné. Občas musím být i tvrdý a říci: Tak pojďte, tady máte knoflík. A já vás pak zažaluju, stejně jako vy byste zažalovali mě."Jak říká, lékaři nejsou bozi, aby o tom rozhodovali. "My jsme tu od toho, abychom zachraňovali. A kdybychom to nedělali, neměly by dnes šanci žít děti, které byly před lety odsouzeny k smrti,"říká lékař. "Děti, které vážily 750 až tisíc gramů, před 15 lety umíraly. Dnes jich přežije 85 procent a víc než polovina je ve dvou letech úplně v pořádku,"podotýká docent Plavka. Upozorňuje však: 400 gramů je spodní mez, kterou lékaři v dohledné době dál snižovat nechtějí.