Když teď kdokoli píše o síťových lůžkách či jiných omezovacích prostředcích v psychiatrii, hned dodá, že použít se mohou "jenom tam, kde je to nutné, a na nezbytně nutnou dobu a že nikdy nesmějí sloužit pohodlí personálu" (např. Cyril Höschl v Reflexu číslo 30). Kdo ale posoudí, co je nutnost, nezbytná doba a co je pohodlí personálu? V českých podmínkách jen personál sám.

Budou zaměstnanci dobrovolně postupovat proti zájmu svého pohodlí? Někde jistě ano. Někde ale ne. A co vedení konkrétního zdravotnického zařízení? Zvolí dražší metodu a posadí k nemocnému sestru či ošetřovatele, nebo se spokojí s některým z levnějších způsobů a dá neklidnému (či dokonce jen potenciálně neklidnému) farmaka, pouta, klec, nebo prázdnou místnost? I u nás jsou naštěstí ústavy - zdravotnické i sociální - , které skutečně zvolí tu modernější, lidštější a dražší metodu. Přesto, že je k tomu nic nenutí - ba naopak: systém je penalizuje, vyšší zdravotnické úřednictvo - většinou nevzdělané a arogantní - je kárá. Motivací jim může být snad jen svědomí, osobní přesvědčení, vzdělání v zahraničí, nejčastěji však osvícený lídr, který osvícené zařízení vybudoval a své podřízené si vychoval - často proti tlaku vnějšího systému. Má to problém: taková centra jsou z podstaty obvykle menší, takže statistická pacientská většina je odkázána na hlavní zdravotnický proud, který dělá jen, co musí - úměrně platům, prestiži, pracovním podmínkám. A úměrně víceméně neexistující kontrole.

BEZ INFORMACÍ

Pan prezident míní, že na tom nejsme hůř než v jiných evropských zemích. Nemá pravdu. Kromě toho nemá ani ponětí - natož relevantní informace - , co se v českých ústavech ve skutečnosti děje. Už proto, že o tom relevantní informace nemá skoro nikdo - kromě konkrétních tří nebo deseti ošetřovatelek a ošetřovatelů, kteří se na dané konkrétní chodbě střídají. Kdo jiný má přehled, co se vlastně děje v deset dopoledne nebo v šest večer v temné místnosti na konci chodby sociálního ústavu pro psychicky postižené pacienty, postaveného kdesi v lese? Kdo ví, že tam pět těžce postižených mladíků od rána do večera mlátí do sebe nebo hlavou do zdi? Že v sousední jídelně sedí celé dny pětadvacet dementních stařečků a pospává s hlavou na stole? Kdo ví, co jedí, jak je myjí, jak často k nim někdo hovoří, jak je budí ... Když se to výjimečně někomu zvenčí podařilo lstí natočit, jako se to chrabré novinářce podařilo loni, jsou to zprávy příšerné. Byl jsem z různých důvodů v řadě léčeben a ústavů, ale nikdy to nebylo neohlášeně a nikdy jsem se nedostal nikam, kam mě nechtěli zavést.

BEZ ZÁKONŮ

Politicky motivované sebevědomí pana prezidenta nemá opodstatnění ani v otázce speciální legislativy: jsme na tom hůř nejen ve srovnání s většinou evropských zemí, ale i s našimi obdobně invalidními sousedy. I v Maďarsku, Polsku, Slovinsku, na Slovensku či v pobaltských republikách stihli učinit právní kroky vedoucí k posílení práv pacientů - ti už vesměs mají zákonné právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, právo získat její kopii a kdekoli ji konzultovat, právo neomezeně korespondovat s rodinou a soudem, například ve Slovinsku je ošetřeno právo pacienta udržovat kontakty s okolím, může odmítnout léčbu a léky, dokonce si může zvolit způsob, jak chce být v případě nutnosti uklidněn.

BEZ ZASTÁNÍ

I vyspělé země s nepoměrně lepším systémem vzdělávání personálu si jsou vědomy rizika, které tzv. snadno zranitelným jedincům hrozí. Proto je vesměs zákonnou normou stanoven systém opatření, jež takovému riziku čelí a na nerespektování práv nejen citlivě reaguje, ale aktivně je vyhledává. Začíná u povinností vedoucích lékařů na oddělení, končí u magistrátních a zemských úřadů, které jsou povinny konat v ústavech neohlášené kontroly a mají povinnost zasáhnout proti vedení ústavů, když zjistí prohřešky. Stejně tak členové správních rad nemocnic mají nejen právo, ale přímo povinnost vstupovat na uzavřená oddělení a s pacienty mluvit. Stejně tak je důležité, aby se sami postižení, jsou- li toho schopni, mohli pomoci dovolat: mají zvýhodněný přístup na soud či přístup k telefonní lince na stížnosti. Je pravděpodobné, že u nás by soudce na dopis pacienta zavřeného na psychiatrii vůbec nereagoval. Systémy se v jednotlivých zemích liší, ale shodují se v existenci pověřené autority, která má práva zranitelných jedinců na starost. V některých zemích Evropy (stejně tak v USA) je to ombudsman pro zdravotnictví a sociální ústavy, jinde to jsou státem placení advokáti, mající do ústavů a k dokumentaci volný přístup. Na takového specializovaného advokáta má každý pacient nárok, a jestliže toho není schopen, je léčebna povinna sama to soudu oznámit. V některých zemích je kromě toho soudem ustaven nestranný opatrovník, nespojený s ústavem. Jakýkoli významnější rozpor mezi názory pacienta, advokáta či opatrovníka s personálem pak musí řešit soud. I my sice máme obecného ombudsmana, jenže při neexistenci závazných pravidel pro ústavy v podstatě nemá co kontrolovat. Mezinárodní konvence o lidských právech nejsou pro tento účel zrovna nejpraktičtější.

STUDIJNÍ LITERATURA

Kdyby snad někdo ze zákonodárců chtěl podrobné podklady, mohu odkázat například na paní Vlaďku Boškovou z občanského sdružení na ochranu pacientů - tímto typem evropské legislativy se zabývá léta, na vyžádání mě zahrnula zákonnými normami řady zemí. Jsou konkrétní, existující, fungující, popisují vše nezbytné - za jakých okolností je pacient přijat k hospitalizaci, kdy se tak smí stát nedobrovolně, kdy ho smějí dát na uzavřené oddělení, na co má při tom právo, kdo ho kontroluje, ke komu se odvolává, jak může komunikovat s venkovním okolím, jak ho smějí léčit a s čím musí souhlasit. Taky tam je napsáno - abychom se vrátili k omezovacím prostředkům - , že při jejich použití je vždy neprodleně informován pacientův zástupce či advokát a většinou i soud. Jestli máte zájem, tak na Internetu (např. www. zdn. cz v rubrice dokumenty) je dostupná rakouská charta práv pacientů, německý zákon k témuž, švýcarská směrnice pro personál ke zvládání agresívních jedinců bez klecí apod.

UŽITEK, NEBO ŠKODA?

Známá spisovatelka se podivila nad existencí síťových lůžek: správně. Vůbec nevadí, že to je detail vytržený z horších souvislostí. Když ty chytřejší z celebrit upozorňují na problém, nemusejí hned psát koncepci reformy oboru. Ministr zareagoval: správný postup, jen špatně načasováno. Pan prezident zase chtěl ukázat, že bdí nad hrdostí národa. Síťová lůžka jsou mu šmafú, ale příležitost to byla, tak ji správně využil. Novináři se tématu chopili: správně - v létě je téma k nezaplacení, navíc to je téma etické a dobré. Zaměstnanci léčeben a ústavů si proto všimli, že je ideální chvíle požádat veřejnost o peníze pro jejich obor: taky správně. Ono to opravdu souvisí. Každý si tedy přihřál svoji polívčičku, nicméně jaký dopad to bude mít na lidi, kteří mají tu smůlu, že tráví dva týdny, tři měsíce nebo čtyři roky za zdí některého z ústavů? Žádný, bojím se. Naopak veřejnost by mohla získat pocit, že po cause Rowlingová má od všech těch sítí a klecí a zavřených oddělení na pár let pokoj. Byla by to škoda a promarněná šance. Proto navrhuji jednoduchý a jinde osvědčený postup: nechť zřizovatelé (managementy to neudělají) otevřou všechny (všechny!) psychiatrické i sociální ústavy veřejnosti, právníkům, laickému dohledu, novinářům. Informovaná veřejnost si pak sama vynutí změny, ustavení norem a pravidla kontroly. Advokáti pacientů si zas vynutí, aby byla pravidla dodržována. A personál bude mít dobrý argument, proč je třeba změnit mu k tomu podmínky.

SLOVO PREZIDENTA NA ZÁVĚRM

Václav Klaus dodatečně napsal paní Rowlingové: "Souhlasím s Vámi, že ochrana těžce handicapovaných pacientů, obzvláště dětí, musí být celospolečenskou prioritou, neboť ony samy se bránit nemohou. Mohu Vás ujistit, že já i další orgány České republiky tuto svou povinnost berou velmi vážně." Kéž by.