Naprosto stranou zájmu médií zůstávají přípravy mezinárodní dohody, která by mohla znamenat zásadní změnu přístupu k znevýhodněným (handicapovaným) lidem.

Prosazování sociálních práv

Ta se totiž bude snažit napravovat nejen přímé, fyzické následky handicapu, ale především následky sociální. Jinými slovy - nejde jen o to lidem, kteří nemohou chodit, koupit invalidní vozíky (i když to je samozřejmě klíčové), ale také o to, aby nebyli vyřazováni z většinové společnosti, aby jim jejich handicap nepřekážel v seberealizaci. Je třeba, aby handicapovaní už nebyli vnímáni jako menšiny nebo jako oběti, ale jako lidé, kteří mají vymahatelná, v zákonech ukotvená práva.

Dokument, který má tato práva prosadit, se má jmenovat Komplexní a úplná mezinárodní úmluva o ochraně a podpoře práv a důstojnosti osob s postižením. Iniciován byl v Mexiku na Valném shromáždění OSN v roce 2001. Dlužno dodat, že to je vyvrcholení dlouhodobého procesu, který lze vysledovat až k Mezinárodnímu roku handicapovaných osob (1981) a k tehdejšímu Světovému akčnímu plánu týkajícímu se znevýhodněných osob. Na počátku 90. let minulého století pak došlo k přijetí Směrodatných pravidel o vyrovnání příležitostí pro handicapované osoby. Ve stejném desetiletí Komise OSN pro lidská práva uznala, že je na mezinárodním společenství vytvořit právní rámec na ochranu práv lidí s handicapy.

Konečně jako subjekty práva?

Existující úmluvy o lidských právech zahrnují práva handicapovaných osob jen v rámci obecných lidských práv, které platí pro všechny lidské bytosti. Což je ovšem pro handicapované nepostačující - nepřihlíží to k jejich specifickým problémům a potřebám. Pouze Úmluva o právech dítěte se v jednom článku výslovně zabývá právy handicapovaných dětí. Většina úprav zabývajících se právy handicapovaných osob je navíc právně nevymahatelná. Následkem toho jsou handicapované osoby ve svých státech i na mezinárodní scéně slovy OSN "právně neviditelné*. Většinou jsou zahrnovány do celkové sociální politiky, což vede k tomu, že se ne vždy přihlíží k jejich specifickým potřebám. Nyní by se měly stát "držiteli práv" a "předměty zákonů" s plným podílem na utváření plánů a přístupů, které se jich dotýkají.

V cestě vpřed je ale mnoho překážek. Jestliže se mají handicapovaným zaručit nejen formální "práva", ale také faktické rovné příležitosti, bude to zejména pro chudé země znamenat neobyčejné nároky na jejich zdroje. Na přípravě dokumentů přitom na fóru OSN spolupracují s experty vlád i samotné organizace handicapovaných.

Otázka práv zdravotně postižených osob se přímo dotýká zhruba 600 milionů lidí na zemi. Je proto s podivem, že globální média nevěnují snahám o mezinárodní změnu legislativy v jejich prospěch takřka žádnou pozornost.