Během dvanácti let existence Regionálního institutu akutních psychosociálních služeb (RIAPS) se proměnila řada věcí. Nejen že RIAPS přešel pod Městské centrum sociálních služeb a prevence, do jisté míry se změnil i charakter práce a rozsah poskytovaných služeb. "Původně jsme patřili pod záchrannou službu, její tehdejší ředitel byl pyšný, že má k dispozici ještě jakousi psychiatrickou záchranku pro případy na Nuselském mostě, ale od roku 1999, kdy jsme se od záchranky oddělili, se těžiště naší práce přesunulo do ambulantní péče," uvádí vedoucí RIAPSu Gabriela Šivicová.

Policisté, záchranáři a hasiči volají někoho z RIAPSu k potenciálním sebevrahům nebo k agresorům, kteří ohrožují životy jiných lidí, až tehdy, když už si sami nevědí rady. "Naposledy se to stalo loni na jaře, kdy dvě a půl hodiny přemlouvali člověka, který stál na zábradlí Barrandovského mostu. Policie, záchranka ani hasiči ho nedokázali přesvědčit. Mluvila jsem s ním další dvě hodiny, pak jsme ho přetáhli zpátky na most a odvezli," říká G. Šivicová. Potřeba zasáhnout přímo v terénu se však nemusí týkat pouze těchto ojedinělých případů. "Poučily nás povodně. Snažíme se zpracovat systém akutní psychosociální pomoci při hromadných neštěstích a při živelních pohromách. Je třeba, aby existovaly týmy schopné operativně zasáhnout. Při povodních chodili naši terénní sociální pracovníci po Karlíně a jenom poslouchali stesky lidí z vyplavených domů. I to bylo strašně důležité, protože postižení lidé potřebovali vědět, že se o ně někdo zajímá a vyslechne jejich starosti," uvádí ředitel městského centra Miroslav Luczka.
Pražský magistrát podle něj v současnosti zvažuje, zda se psychosociální pomoc nestane součástí integrovaného záchranného systému společně s hasiči, policií, záchrannou službou. "Uvažujeme, že by byla nějaká stálá výjezdová skupina. Když například havaruje autobus, je tam spousta raněných a mrtvých, tak hodně lidí potřebuje okamžitou útěchu," říká M. Luczka. Městské centrum bude ovšem i nadále zastřešovat krizové poradenské služby.

Problémy klientů se mění s dobou

Obyvatelé Prahy, kteří akutně potřebují krizovou pomoc, nejsou odkázáni jenom na služby RIAPSu. Obrátit se mohou také na Centrum krizové intervence při psychiatrické léčebně v Bohnicích i další instituce, takže potřeba této péče je v zásadě sanovaná. Přesto si RIAPS na nedostatek práce stěžovat nemůže. "Jsou období, kdy jsme hodně přetížení. V sobotu jsem měla službu, přišlo osm lidí, kteří potřebovali psychiatrickou nebo psychoterapeutickou konzultaci. Z toho jich šest vyhledalo nějakou pomoc poprvé. Měsíčně to představuje 100 až 150 prvokontaktů," říká G. Šivicová. "V poslední době hodně chodí klienti se sociálními problémy. Jsou nezaměstnaní, či se bojí, že zaměstnání ztratí, nebo v něm nejsou spokojeni. Nejčastěji se na nás ale stále obracejí se vztahovými problémy, a to nejen mezi partnery, ale i v zaměstnání, v rodině, mezi přáteli," uvádí G. Šivicová. "Je spousta lidí, kteří říkají: nemůžu spát, chodím se staženým žaludkem, mám různé obtíže, internista mi řekl, že jsem zdravotně v pořádku, ale já se necítím dobře. Když to probereme, tak zjistíme, že klient má problémy v práci, že se hádá doma s manželkou a děti se toulají po nocích. Řekne: ale to jsou normální věci. Jsou, ale když je toho hodně najednou, člověk v nich najednou ztrácí orientaci," dodává. Citlivou skupinu klientů tvoří psychicky nemocní lidé, kteří se už někde léčili. "Přicházejí dekompenzovaní psychotici, pacienti s úzkostně depresivní symptomatologií, lidé s osobnostními poruchami, kteří reagují úzkostí na různé události ve světě nebo na domácí scéně či na osobní problémy. Tím, že mají nějakou diagnózu, tak na ně všechno působí daleko intenzivněji," říká G. Šivicová.

Kdo potřebuje pomoc?

Podle G. Šivicové se často obracejí na krizové centrum lidé, kteří se rozejdou s partnerem, je jim špatně a nevědí, co mají dělat. "Rodiče přivedou osmnáctiletého mládence a řeknou, že nespí a brečí. Před týdnem se rozešel s holkou, co s ním máme dělat. Neuvědomují si, že je to normální, že prošel velkým stresem, že je možná i dobře, když jdou emoce ven a neschovávají se uvnitř," tvrdí G. Šivicová. Podle ní mívají lidé z emocí strach, jako by se za ně styděli, takže práce s emocemi je další časté téma. "Životní krizi člověk už není schopen zvládnout sám. Každý máme svoje hranice, pro někoho partnerský rozchod nic neznamená a pro někoho to je velká životní rána. Sloužíme tady lidem, kteří se vyrovnávají s velkou ztrátou, když jim například někdo zemře nebo je opustí partner. Často nejsou schopni nahlédnout na situaci z jiného hlediska, začínají mít sebevražedné úvahy, zdá se jim, že nic nemá smysl. Naším úkolem je pomáhat jim ten smysl nacházet," říká Marie Janovská, která je jedním ze čtyř psychiatrů působících v centru.
Chodí sem ovšem také klienti s dalšími typy problémů. Například lidé trpící dlouhodobým stresem. "Většinou nejsou schopni nahlédnout, že jsou ve stresu. Často si ani neuvědomují, že se může jednat o chronický, dlouho se táhnoucí stres, nebo o reakci na akutní situaci, která už odezněla, a po čase se mohou objevit třeba depresivní propady. Pak jsou v napětí a přestávají rozumět tomu, co se děje," vysvětluje M. Janovská. Krátkodobý azyl na lůžkovém oddělení krizového centra mohou najít například oběti domácího násilí, přicházejí ženy s dětmi, které manžel mlátí, objevují se lidé šikanovaní na pracovišti, s traumatickými zážitky se zde snaží vypořádat také oběti znásilnění. "Přicházejí sem také lidé s příznaky duševních poruch, nejčastěji jde o začátky psychóz. Bojí se jít k psychiatrovi, protože cítí, že jsou možná nějací jiní, v očích ostatních divní, takže je pro ně přijatelnější přijít sem. My pro ně můžeme být první kontakt," říká M. Janovská.

Jak to chodí za dveřmi krizového centra

S člověkem, který se odhodlá navštívit krizové centrum, nejprve mluví psychiatr nebo psycholog na příjmu, aby zjistil, jaký má problém. V některých případech stačí jeden rozhovor k tomu, aby klient svoji situaci zvládl, ve složitějších případech přichází do ambulance opakovaně, psychiatr má také možnost předepsat klientům léky. "Pokud se jedná o vážnější stav, můžeme klienta krátkodobě hospitalizovat. Maximálně jde o pět dní, ovšem ze zkušenosti víme, že tato doba bohatě stačí na to, aby člověk takříkajíc vystoupil z problému, odpočinul si a opravdu si zmapoval nejenom svoje pocity, ale také zjistil, co může udělat," říká G. Šivicová. Během pobytu na lůžkovém oddělení má dostatek času, aby odhalil příčiny problémů a naplánoval další kroky. "Vždycky říkám klientům, že je důležité vystoupit z vlaku, počkat na nádraží a pak nastoupit do vlaku, který jede přirozenou rychlostí, jaká je jim vlastní," vysvětluje G. Šivicová. "Pak je možné domluvit s klientem ještě krátkodobější pobyt v denním stacionáři, kde absolvuje terapeutický program, ale spát chodí domů. Program končí zhruba ve dvě hodiny odpoledne a noci tráví doma." Pokud je nutná další péče, protože klient není schopen jít domů, předávají klienty do lůžkových zařízení.
V krizovém centru podle G. Šivicové chybí fyzioterapeut, masér nebo terapeut, který by pracoval s tělem. "U lidí přicházejících ve stresu se hodně problémů promítá do těla, do nejrůznějších napětí, nefunkčností, blokád. Psychické problémy se odrážejí v somatické oblasti a obráceně. Při stresových záležitostech je potřeba nejenom pracovat s duší, ale i s tělem. To by hodně rozšířilo nabídku péče, ale nejsem schopná to zajistit," říká vedoucí RIAPSu. Základní metodou práce v tomto zařízení je týmová spolupráce. "Je tady psychiatr, psycholog a sociální pracovnice. Všichni máme terapeutické vzdělání, procházíme i pravidelnými supervizemi a systémem vzdělávání. Je to něco jiného, než když je v ambulanci lékař sám," uvádí G. Šivicová.