Jana Šmehlíková zůstala po maturitě na střední průmyslové škole věrna výrobnímu družstvu Obzor. Začínala jako konstruktérka, prošla řadou funkcí až po vedoucí závodu a nyní je předsedkyní družstva, zaměřeného na výrobu a montáž elektrických přístrojů, mezi něž patří vačkové spínače, malé koncové ovládače, domovní spínače a zásuvky a jiné. Obzor je subdodavatelem dílů pro automobilový průmysl, vyrábí kovodíly, vstřikolisuje plasty, vysekává těsnění a má zavedený systém řízení jakosti a environmentálního managementu. V družstvu pracuje 391 lidí, z toho 250 handicapovaných. Jana Šmehlíková byla letos finalistkou soutěže o titul manažer roku.

hn: Výrobní družstvo invalidů Obzor prošlo na přelomu století také značnými změnami, než vznikl OBZOR, výrobní družstvo Zlín. Do dnešní doby však zaměstnává více než polovinu pracovníků se změněnou pracovní schopností. Podobných provozů je spíš čím dál méně. Jaké problémy to nese?
Se změněnou pracovní schopností máme třiašedesát procent zaměstnanců. Zaměstnáváme i občany s těžkým zdravotním postižením, vozíčkáře s poruchami nosného aparátu i s velmi vážnou vnitřní vadou. V dnešním složitém konkurenčním boji to není lehké, ceny výrobků musíte stlačit co nejvíce, mít výbornou kvalitu, krátké termíny a naopak celkově je produktivita práce zdravotně postižených občanů nižší než u osob zdravých. Celkem je v Česku asi sto sedmdesát podobných zaměstnavatelů s jedenácti tisíci třemi sty zaměstnanci. Patříme k těm velkým.

hn: Máte ale podporu státu.
Ano, účinná je pomoc státu pro zaměstnavatele s více než polovinou zdravotně postižených zaměstnanců. Jistě bude účinná i jeho připravovaná změna, zejména v oblasti podpory provozu chráněných dílen. Dnes můžeme dostat na jejich provoz až do 40 tisíc ročně na jednoho pracovníka. Částka není nároková. Většina úřadů práce pak přizná příspěvek ve výši 10 tisíc a při tom je taxativně určeno, na co mohou být prostředky použity. Stalo se nám, že jsme na pracovníka jednoho závodu dostali tři sta třiatřicet korun. Úkony spojené s administrativou, dokladováním v účetnictví jsou složité a mohou mnohé firmy vést k zvažování, zda handicapovaného zaměstnat. Přitom jen na Zlínsku je jich asi tisíc evidovaných na úřadu práce, nemluvě o těch, kteří v evidenci nejsou. Obecně bych chtěla dodat, že bez podpory by to asi nešlo.

hn: Byla jste na stáži v Nizozemsku. Můžete posoudit, jak české prostředí řeší podmínky pro podnikání vzhledem k vaší firmě ve srovnání se zahraničím? V čem bychom se mohli poučit či zlepšit?
Byla jsem tam pětatřicet dní. Nadchlo mě samozřejmě to, jakým způsobem tam firmy zaměstnávající zdravotně postižené podporují, jak mají vše vybavené včetně pracovišť. Byla jsem ve dvou podnicích, a to ve firmě Novatek Tolbert a Wedeka ve Stadskanaal. Pěstují kytičky, balí různé výrobky, pracují s nábytkem, letují, vyrábějí odpadní kontejnery, dělají svíčky, houbičky na čištění aut a spoustu dalších věcí a činností. Nikdo se ale nezabýval nám obdobnou výrobou ryze technického charakteru. Navštívené firmy jsou státní podniky, jsou dotovány. V době, kdy jsem tam byla, zaměstnávaly až devadesát procent zdravotně postižených. Podpora ze zákona je jiná než u nás. Je vidět zájem státu, regionu i obce o pomoc handicapovaným lidem, napomáhají i zadáváním zakázek.
Přinesla jsem si i praktické zkušenosti. Líbil se nám jejich způsob odměňování. Některá kritéria jsme nastavili do našeho mzdového systému při zatřídění různých prací. Hodnotili jsme fyzickou náročnost, odbornost, vzdělání, praktické zkušenosti a podobně. Myslím, že teď máme dobrý systém odměňování.

hn: Devadesát procent je hodně. Není lepší ten poměr, který máte vy - tedy přibližně šedesát na čtyřicet?
Je. Pro výrobu našeho typu je to prostě technologicky nutné. Neumím si představit těžce postiženého nástrojaře, neumím si představit pracovníka, který by dělal třeba u těžké kovovýroby na kovolisech. I když i takové máme, ale je to spíše výjimka. Jiný problém je kvalifikace. Je známo, že zdravotně postižení mají nižší vzdělání. Proto tedy ten náš poměr.
hn: A také to asi má další výhodu. V běžném životě se handicapovaní lidé také pohybují mezi těmi "normálními". Takže to dobře působí i na jejich psychiku na pracovišti.
Určitě. Ale pozor! Se slovem normální jsem měla s Nizozemci problém. Při prohlídce provozu, když byli u nás, jsem poznamenala, že tyto toalety jsou pro normální, tyto pro postižené. Ihned následoval dotaz: "Co je to normální?" Nebylo tím myšleno nic zlého, ale už jsme se naučili této terminologii nějakým způsobem vyhnout. Jinak opakuji, máte pravdu. Smíšené kolektivy mají mnohé výhody. Lidé si mohou navzájem pomoci. Nejen fyzicky. A to je nesmírně cenné.

hn: Kde tedy jsou v Česku hlavní bariéry pro rozvoj pracovišť s větším podílem handicapovaných lidí?
Myslím si, že je to někdy příliš velká byrokracie. Ale hodně je to v uvažování lidí. Na rozdíl od jiných států nám něco v podpoře chybí. Dám příklad. Předloni jsme zřídili komerční spisovnu, máme krásný archív. Můžeme jakémukoliv podniku, ať už existujícímu, nebo který přijde do konkursu, uložit jejich spisy. Třeba mzdové listy se musí archivovat pětačtyřicet let. Za tuto službu můžeme poskytnout podnikům náhradní plnění v povinném zaměstnávání zdravotně postižených. Bohužel to dopadá tak, že si to raději založí někam do sklepa a případně znehodnotí. Lidé pak mají problémy, když jim při odchodu do důchodu doklady chybějí.
Možná by stačila malá podpora ze strany úřadů na využití našich výrobků a služeb. Třeba vybavení státních, obecních budov našimi domovními vypínači a zásuvkami. Peníze nechceme zadarmo. Řešilo by to jejich i naše problémy.

hn: Říká se, že jste vůči svým zaměstnancům otevřená, ochotná pomoci a nejen v řešení pracovních problémů.
Přestože v družstvu pracuji už šestatřicet let, nejsem člověk, kterému je lhostejné, když mají kolegové problémy, ať už osobní, pracovní či zdravotní. Jsem ráda, že jsem za ty roky poznala handicapované, kteří jsou fantastičtí pracovníci a dokáží podat takové výkony, že mnohdy by to zdravý člověk nedokázal. Když chcete tuto práci dělat, nesmí vás nechat chladným osud spoluobčana. Musíte mít pro věc zapálení a notnou dávku sociálního cítění. Je to někdy psychicky náročné, ale výsledky to obvykle vynahradí.
Znám tu celý provoz od skladů přes kanceláře, konstrukce, výrobu až po expedici a téměř všechny lidi. Alespoň ve zlínském závodě. Obzor mi přirostl k srdci. Pak je zcela logické, že se lidem věnujete. Samozřejmě nemohu řešit všechny drobnosti, od toho tu jsou další manažeři. Den otevřených dveří nemám, ale pokud mám trochu volno, přijmu každého. Někdy pomohu věcně, někdy jen projeveným zájmem. I to v řadě případů pomáhá.

hn: Diskriminace se netýká jen lidí se sníženou pracovní schopností. Co věk lidí?
Máte pravdu. To vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Svého času jsem kdysi volala do jednoho hotelu, jen tak ze zájmu. Sháněli recepční a požadovali znalost němčiny. Je to už řadu let, ale bylo to už po revoluci. Po sdělení věku mi řekli: my jsme tady ale mladý kolektiv, chceme někoho do mladého kolektivu. A tak jsem začala přemýšlet, zda hledají opravdu někoho na práci. Osobně dávám přednost smíšeným kolektivům. Starší přinášejí zkušenost a rozvahu. Ale být to jen na nich, možná by se už nepřišlo s ničím novým. Mladí mají nápady, ale chybí jim zkušenost. Mix je ideální.

hn: Naznačila jste, jak je práce v družstvu náročná. Máte také vy někoho, kdo vám pomůže, když potřebujete?
Ne vždy se vše povede. To ne, to bych vám lhala. Pomáhá mi sport, i když také ubližuje. Když si něco zlomíte a musí vás sešroubovat, tak si na vlastní kůži zkusíte, jak se žije s handicapem. Mám ráda v zimě lyže, v létě plavání a kolo. S osobními problémy pomohou hodně děti. A pokud jde o pracovní otázky? Zavádíme nový informační systém, výrobu dvojzásuvky - která je vydařená - pracujeme na inovaci vačkových spínačů, pro rakouskou firmu zpracováváme podstatnou část projektu signalizační techniky. To vše s sebou nese určité problémy. Ale nemohu si stěžovat. Tým, který mám kolem sebe, je zanícený, schopný vysokého nasazení, za které jsem všem vděčná a děkuji. Vážím si práce všech našich dobrých zaměstnanců zdravých i postižených, protože jsou pro mne osobně i pro družstvo důležití! Věci si říkáme otevřeně, a proto asi také prosperujeme.