Český helsinský výbor v těchto dnech zveřejnil Zprávu o stavu lidských práv v České republice v roce 2003. Její součástí je také text o ochraně práv občanů s duševním onemocněním, který zpracovala Lucie Ripová právnická sdružení uživatelů psychiatrické péče KOLUMBUS a viceprezidentka České asociace pro psychické zdraví.

Ochrana a naplňování práv občanů s duševním onemocněním z velké části souvisí s naplňováním práv pacientů obecně, neboť Česká republika dosud nepřijala zákon upravující oblast péče o občany s duševním onemocněním, který by vedle principů, cílů a systému péče o občany s duševním onemocněním též upravil a chránil práva duševně nemocných v situaci, kdy je zejména v průběhu léčby zasahováno do řady jejich základních práv: práva na osobní svobodu a bezpečnost, práva na zachování lidské důstojnosti, práva na soudní ochranu a účast v soudním řízení, práva na informace a ochranu svých osobních údajů. Situací v oblasti práv pacientů se zabýval ČHV v uplynulých letech opakovaně. Tyto problémy v hlavních rysech přetrvávají a negativně se odrážejí i v oblasti péče o občany s duševním onemocněním, jimž dosud ČHV věnoval jen minimální pozornost. Proto je tentokrát tato problematika zařazena samostatně. Právní a společenské postavení občanů s duševním onemocněním v ČR se též odvíjí od postavení občanů se zdravotním postižením, mezi než občané s duševním onemocněním patří. Protože v oblasti ochrany a naplňování práv zdravotně postižených nedošlo v uplynulém roce k výraznějším změnám, nedošlo ani ke zlepšení situace v oblasti péče o občany s duševním onemocněním.

Vezmeme-li v úvahu stigma spojené s duševním onemocněním, nízké povědomí veřejnosti a státních institucí o existujících problémech spojených s poskytováním zdravotní a sociální péče občanům s duševním onemocněním a fakt, že občané s duševním onemocněním byli doposud jen velmi málo zastoupeni v občanských sdruženích prosazujících zájmy zdravotně postižených, lze konstatovat, že jejich potřeby a práva jsou jen velmi okrajově zohledněna v platných či připravovaných návrzích zákonů, například v zákoně o zdravotní péči. Přetrvávajícím specifickým problémem v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním je porušování základních lidských práv občanů, kteří se léčí dobrovolně či proti své vůli v psychiatrických léčebnách. Je nutno předeslat, že mezi základní práva lidí s duševním onemocněním patří právo žít a léčit se ve společnosti. Umístění a léčba v psychiatrické léčebně jsou výrazným zásahem do základních lidských práv občana, zejména do jeho práva na osobní svobodu a svobodu pohybu. K takovému zásahu by mělo docházet jen v nejkrajnějším případě, na co nejkratší možnou dobu a pouze na základě rozhodnutí soudu v případech, že jiný, méně omezující způsob léčby (komunitní péče) selhal.

Situace v ČR je v tomto ohledu zcela opačná. 80 % občanů s duševním onemocněním se léčí v psychiatrických léčebnách, neboť existuje jen velmi málo zařízení komunitní péče: krizových center, denních sanatorií a lůžkových psychiatrických oddělení v rámci všeobecných nemocnic, které představují vhodnější alternativu k velkým léčebnám. Jaké jsou materiální a personální podmínky v psychiatrických léčebnách a jak je tam s pacienty zacházeno, se dozvídá veřejnost jen velmi málo. Veřejná a objektivní kontrola podmínek a dodržování práv pacientů v léčebnách fakticky neexistuje. Nezávislé subjekty z řad nestátních neziskových organizací nemohou situaci v léčebnách monitorovat bez souhlasu vedení léčebny, které nemá zájem spolupracovat. Šetření v léčebnách dosud prováděl pouze veřejný ochránce práv. Vzhledem k velikosti a počtu léčeben a jiných zařízení, kde jsou lidé omezeni v osobní svobodě, nebylo však možné monitorování provádět důsledně a pravidelně ve všech zařízeních. V reakci na tuto situaci připravila v uplynulém roce Rada vlády pro lidská práva návrh zákona, který by pomohl tento stav řešit. Zda bude návrh schválen, se rozhodne v první polovině roku 2004. Zřizovatel léčeben, ministerstvo zdravotnictví, které má vykonávat dohled nad poskytováním zdravotní péče v léčebnách, tuto svou povinnost plní jen nedostatečně, neboť k tomu není personálně vybaveno. Reaguje většinou až na základě upozornění občanů či nestátních organizací. Tak tomu bylo i v uplynulém roce v létě, kdy po upozornění Fondu ohrožených dětí, na nějž se obrátili rodiče pacientky umístěné v dětské psychiatrické léčebně ve Velké Bíteši na Žďársku, ministerstvo v léčebně provedlo kontrolu, jejíž výsledky jeden z kontrolorů shrnul: "Místo aby děti především léčili, chtěli je vychovávat a trestali je. Za útěk strávilo jedno dítě celý týden na samotce." Ze zprávy ministerstva vyplynulo, že personál podával dětem nadměrně uklidňující léky a zavíral je na izolaci, aniž by to bylo medicínsky zdůvodněno, a že odborná úroveň personálu v léčebně postrádá potřebný kontakt se současnými trendy. Dítě, které v hodnocení obdrželo tri černé body, nemělo možnost o víkendu odjet k rodičům, neboť to nebylo rodičům doporučeno. Ministerstvo zdravotnictví nařídilo vedení léčebny přijmout opatření, aby se podobná situace v budoucnosti neopakovala, a oznámilo, že provede kontroly v dalších léčebnách pro děti. Že nejde o ojedinělé případy porušování lidských práv, potvrdila již zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, jehož zástupci navštívili v roce 2002 několik psychiatrických léčeben v ČR. Závěry zprávy se shodují s výsledky studie APEL českého centra pro rozvoj péče o duševní zdraví a šetření mezinárodního Centra za práva duševně nemocných osob (MDAČ), které obě proběhly v roce 2003. V současné situaci léčeben lze vysledovat následující problémy:

Pacienti v psychiatrických léčebnách jsou jen zřídka ústně či písemně informováni o svých právech během pobytu v léčebně.

Většina pacientů v léčebnách nemá přístup k právní pomoci a je omezena v kontaktu s vnějším světem. Materiální podmínky ve většině léčeben jsou takové, že přímo na oddělení nejsou telefonní automaty a chybí personál, který by pacienty doprovázel po areálu či mimo něj. Vycházky dostávají i dobrovolně hospitalizovaní pacienti na základě subjektivního uvážení lékaře. Takto nastavený režim rozhodování bez jasných, jednotných pravidel a kontroly vedl vloni k paradoxní situaci, kdy pacient, který před umístěním do léčebny napadl svého lékaře, se mohl volně pohybovat po areálu léčebny. Přitom skutečnost je taková, že převážná část dobrovolně se léčících pacientů, kteří se nedopustili žádného trestného činu, čeká několik týdnů, než je jim umožněno se projít po areálu či jít na víkend domů. Používání omezujících prostředků, jako jsou izolace, kurtování či umístění do síťových lůžek, není personálem řádně dokumentováno a zdůvodněno. Omezující prostředky včetně medikace jsou nadužívány a je jimi "řešen" nedostatek personálu a finančních prostředků v léčebnách.

Text byl redakčně zkrácen. Kontakt na Český helsinský výbor: www.helcont.cz.