Tělesné či smyslové postižení okolí přijímá lépe, s mentálním handicapem se vyrovná hůř. Postižené děti se dříve šmahem odsouvaly do ústavů. Speciální školství bylo sice za minulého režimu na vysoké úrovni, soužití s handicapovanými však společnost nikdo neučil. V současné době už část postižených dětí zůstává v rodině a chodí do běžné školy, problémy s integrací však stále trvají. Dobrou zprávou je, že přibývá ústavů, které nejsou pouhým odkladištěm.

Ne každá rodina má to štěstí, že se jí narodí zdravé dítě. Problémy, se kterými se potýkají rodiče postižených potomků, si běžná rodina většinou neumí dost dobře představit.

Rodiče postižených dětí čeká zásadní rozhodování: Vyrovnáme se s handicapem našeho dítěte sami, nebo budeme muset syna či dceru umístit do specializovaného ústavu? A pokud se rozhodneme pro vlastní výchovu, povede se nám najít školku a školu, která bude ochotná naše dítě přijmout?

Integrace je slovo, které současná doba skloňuje velmi často. Přesto si mnozí rodiče zdravých dětí nedokáží dost dobře představit, že do školy s jejich dcerou či synem chodí i dítě postižené. Pokud se jedná o postižení tělesné či smyslové, problémy jsou spíš technického rázu. Má škola bezbariérový přístup? Najdou se prostředky na asistenta?

Komplikovanější situace by nastala, pokud by do školy s "normálními" dětmi měl chodit například spolužák s Downovým syndromem. Ten se bude učit podle osnov zvláštní školy, a proto může mít třeba i na rozdíl od zcela zdravého dítěte - samé jedničky za mnohem menší sumu znalostí, upozorňují psycholožky Miloslava Stará a Blanka Pletichová na serveru Rodina. cz.

Přesto i děti s Downovým syndromem do běžné školy chodí. Vzpomíná učitelka, která má ve své třídě již druhým rokem postižené dítě: "Naše pozice byla poznamenána silnými obavami ostatních rodičů o kvalitu výuky. Proto měli možnost kdykoliv do vyučování přijít, ale toho využívali jen zpočátku. Později přišli spíše s pomocí třeba babička jedné žákyně - přečíst nám pohádku. Velmi pomohly dvě besídky, kde jsme předvedli běžnou práci v hodinách a společnou hru dětí ve skupinkách."

Nebojte se žít normálně

Psychologové se shodují: Dítě s postižením není chudinka. Co dokáže samo, má také samo dělat. Rozmazlováním a lítostí nic nedokážeme. Ostatně podobný názor zastává i Táňa Fischerová: "Když je třeba, pomáhá i můj syn. Už není malý a ví, že také někdy musí zabrat."

Psycholožky rodičům postižených dětí také radí: Nebojte se normálně žít. Tedy chodit mezi zdravé děti, o postižení normálně mluvit, seznamovat běžnou společnost se svým dítětem. "Chceme-li, aby naše dítě žilo mezi lidmi ve společnosti a bylo jimi pozitivně přijímáno, musíme společnost naučit, že naše dítě sice je jiné, ale není proč se jeho jinakosti obávat."

Jenže okolí se podle rodičů postižených dětí stále ještě obává a neví, jak se k nim vlastně chovat.

V knize Děti z planety DS věnované Downovu syndromu říká matka Jany: "Chtěla by si s dětmi hrát, těm menším se třeba snaží pomáhat vylézt na prolézačku, jenže děti to tak nechápou. Odhánějí ji od sebe a pak zasáhne maminka. Popadne dítě za ruku a rychle s ním odejde."

Nakolik je společnost na integraci postižených připravená? Podle herečky a matky postiženého syna Táni Fischerové se situace za posledních třináct let zlepšuje - ale velice pomalu a stále ještě ne dost.

A není divu. Jak upozorňují Pletichová se Starou, v dobách našeho dětství jsme v mateřské školce, škole či kroužku děti s postižením vídali jen naprosto výjimečně. "Minulá společnost v dobrém úmyslu vybudovala velmi rozsáhlý systém speciálního školství a to mnohdy na velmi dobré úrovni. Cílem bylo dát všem dětem speciální vzdělání podle typu vady. Tak tomu bylo i na Západě, tam však o něco dříve zjistili, že takto segregovaná výchova přináší problémy v sociálních vztazích jak u zdravých, tak u postižených," uvádí se v materiálu psycholožek.

Jinými slovy - pokud dnes nevíme, jak se zachovat například k člověku s bílou holí na přechodu pro chodce, abychom mu pomohli a zároveň ho neurazili, není to tak úplně naše vina. Neměli jsme se tomu kde naučit.

Právě tohle riziko si už naštěstí začali uvědomovat i pracovníci některých sociálních ústavů. Například osm klientek Sociálního ústavu v Nalžovicích, specializovaného na ženy s mentálním handicapem, chodí týden co týden na dvě hodiny do místní základní školy. Učitelka první třídy je tam vyučuje úměrně jejich možnostem. Některé se tedy už naučily číst a dokonce i psát.

"Myslím, že pro ty holčiny to je především takové vytržení z denního stereotypu. Ještě důležitější je to ale pro zdravé žáky té školy, kteří se s našimi klientkami potkávají na chodbách," říká ředitel ústavu Jaroslav Kolský.

Nalžovický ústav může sloužit jako příklad ve snahách o přiblížení se normálnímu životu. V sedlčanském kulturním domě dokonce pořádal pro své klientky a klienty nedalekého ústavu ve Svatém Janu speciální taneční kursy. A to s lektorkou, která učí mládež v běžných kursech tance a společenského chování. "První hodinu byla dost zaražená, zjistila totiž, že s waltzem či tangem asi neuspěje. Ale rychle našla odpovídající program a taneční kursy se staly velmi oblíbenými," říká ředitel Kolský.

I on je přesvědčen, že klientů bude z ústavů ubývat: "Časem zůstanou jednak ti, jejichž postižení je takového charakteru, že to rodina nezvládne, no a potom ti, o které se nebude mít kdo starat."

Právě tímto směrem by se totiž měla ubírat i sociální legislativa: Peníze nejdou primárně do ústavů a podobných zařízení, ale za klientem či jeho rodinou. Teprve oni rozhodnou, zda postižený potřebuje speciální ústav, či zda stačí asistent a podobné služby, aby mohl zůstat ve svém prostředí, doma.

Rizika svobodného rozhodnutí

"Myšlenka je to krásná. Znám ve svém okolí rodinu, která si postiženou dceru nechala doma a perfektně se o ni stará. Ale z našeho ústavu znám i klienty, o které se rodina zajímá, jen pokud jí z nich něco kouká. Bude se muset vymyslet takový systém, který tohle nebezpečí eliminuje," soudí Kolský.

Podle Táni Fischerové by pomohlo například místo peněz dávat rodinám poukázky na služby. "Ale vadí mi, že u nás každý systém počítá předem s podvodníky. Všichni ti slušní na to potom doplácejí," zlobí se.