Kdyby všechny zdravotně postižené děti, které se neobejdou bez stálé péče, skončily v ústavech, stát by se nedoplatil. Jedno ústavní lůžko za rok jej totiž přijde na zhruba 70 tisíc korun. Tedy několikanásobně víc, než dá rodičům, které se o handicapované potomky starají sami.

"Před každým takovým rodičem je nutno smeknout. Příspěvky, které od státu dostávají, jsou tak akorát na život na hranici bídy," uvedla včera Danuše Šaferová, ředitelka Centra služeb pro zdravotně postižené Ústeckého kraje, detašovaného pracoviště v Ústí nad Labem.

Rodiče, pečující o zdravotně postižené děti doma, žádají změnu systému financování sociálních služeb. V úterý proti tomu současnému, který považují za diskriminující, v několika městech veřejně protestovali. Ústečtí sice na náměstí nepřišli, ale to neznamená, že by se současným stavem byli spokojeni.

Členové ústeckého klubu při Sdružení pro pomoc mentálně postižených potvrzují, že vždycky na tom byli finančně hůř, než kdyby své děti ,odložili' do ústavu. A jsou pořád. Například Danuše Palánová proto, že místo v práci byla se synem Petrem doma, pobírá nyní důchod jen ve výši 4 600 korun.

"Naštěstí syn, kterému je nyní 35 let, má už svůj invalidní důchod. A já jsem holt příživnice svého muže," říká, dnes už s humorem, Danuše Palánová. Nejvíc cítí s rodinami, které se starají o nedospělé děti.

"Málokterá je tak zabezpečena, že si může zaplatit pomoc. A věřte, že té pomoci je mnohdy třeba," dodala Danuše Palánová.

Podobné zkušenosti má také Anna Salačová ze stejného klubu. I ona se celý život stará o handicapovanou dnes 44letou dceru Evu.

"Určitě by stát měl takovým rodinám pomáhat víc," je přesvědčena.