http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 27.02.2004, 07:49 --- rubrika " Stalo se "

KAUZA: K Evropskému roku zdravotně postižených 2003

18. listopadu minulého roku se ve Francouzském institutu v Praze konala u příležitosti končícího Evropského roku zdravotně postižených 2003 konference s názvem Společenské a profesní začlenění postižených osob.

Konference se skládala ze čtyř workshopů , zaměřených na 1. společenské a profesní začlenění postižených, 2. vedení dokumentace postižených osob s pomocí výpočetní techniky ) překlad francouzského " Le Dossier de suivi individuel informatisé des personnes handicapées " uvedený na pozvánce jako " Téma personalizovaného monitoringu postižených osob za využití výpočetní techniky " považuji za nezdařený překlad navíc obtížně srozumitelný ), 3. sociální ochranu postižených a 4. na legislativní a politické poměry postižených ve Francii vč. historie politického boje.

Po první přednášce se rozvinula diskuse. Do ní se nejprve zapojili pracovníci st. orgánů zejm. úřadů práce, kteří sem přijeli přes velkou vzdálenost ( ředitel ÚP v Mostě). Ti vcelku poukazovali na obvyklou situaci ve vztahu ke zdr. postiženým, kdy zaměstnavatelé plní své povinnosti, ovšem spíše než zaměstnáváním jednotlivců s postižením odběrem výrobků od organizací zdr. postižených resp. odvodem do st. rozpočtu. Pracovnice z pražského úřadu práce se zmínila i tom, že mnoho uchazečů stojí o zařazení do evidence, aby mohli pobírat soc. dávky( čímž podnítila dosti kritické reakce, jak je zřejmé z dalšího ). Poté vystoupili další zájemci, z nichž jsme zaznamenal vystoupení tří z nich, pracovnice personálního odd. Technické univerzity v Liberci, sportovního funkcionáře , člena svazu nevidomých a absoloventky vyšší odb. školy sociálně-právního směru.

Personalistka z TU Liberec především kriticky zhodnotila dosavadní přístup k postiženým, kdy forma pomoci spočívá převážně v tom, že se je snažíme usměrňovat " zametáme jim cestičku " a řešíme jejich záležitosti za ně, místo toho, aby jim byly vytvořeny takové podmínky, aby je zvládli sami. Stále se přehlíží, že postižený zůstává osobností a setkáváme se se snahami přizpůsobit postižené nám ostatním, nikoli vycházet vstříc jim. Jak uvedla, forma pomoci se musí změnit z odstraňování překážek a tím i příležitostí k činnosti na odstranění ( resp. maximální možné zmírnění ) následků postižení,aby se i oni mohli zúčastnit aktivit společně s ostatními, o které by měli zájem a zvládli by je, kdyby ostatní-zdraví v přiměřeném rozsahu uspořádali svoji činnost a postižení měli tak podmínky k rozvoji vlastní osobnosti.

Druhý referující poukazoval na jednostranný pohled na postižené, soustřeďující se jen na negativní složky postižení-tj. na to, co nemohou vykonávat a nikoli i vnímání toho, co naopak zvládnou tj. na jejich kompetence. Kriticky zhodnotil i přístup některých orgánů soc. péče při poskytování příspěvků na krytí zvýšených nákladů souvisejících s obstaráváním pomůcek sloužících k překonávaní následků postižení a náhradě chybějících funkcí ( konkrétně se jednalo o zakoupení počítače se zvl. vybavením pro obsluhu nevidomou osobou).

Potom se do diskuse zapojila ona absoloventka,jak sama předeslala, osobním zážitkem. Když jí byl 1 rok, onemocněla DMO a lékaři matce doporučili, aby dceru dala do ústavu. Její matka však byla nesmírně obětavá, aby o ni mohla pečovat, opustila i zaměstnání. Její zásluhou zvládla vystudovat střední a vysokou školu,přestože se pohybovala o fr. holích. Nyní je bez zaměstnání, i když s jejím vzděláním by ji přijali,ale jen, kdyby měla praxi. Přihlásila se proto do neziskové organizace zabývající se zdr. postiženými. Tato práce nebude dostačující k existenčnímu zabezpečení, protože nezisková organizace nemá dostatek prostředků, ale získá tak alespoň doklad o praxi. Na závěr reagovala na výtky, že postižení často nemají zájem o zapojení do prac. procesu tím, že rezignace může být často způsobena přezíravostí , vyúsťující i do uváděním smyšlených důvodů pro nepřijetí do práce, která by jim vyhovovala.

Nejdříve bych zde popsal okolnosti týkající se mého studia na matematicko-fyzikální fakultě UK. Na podzim 1993 rozhodl tehd. proděkan pro studijní záležitosti, že jsem studia zanechal , a to s odůvodněním, že jsem nezískal norm. počet bodů pro zápis do 3. ročníku a nepožádal o přerušení studia ani se nezapsal podmíněně ( získal jsem 34b z max. počtu 44 b za všechny zapsané předměty,k řádnému zápisu bylo třeba norm.počtu - 40b, k podmíněnému 32b).

Důvod, proč jsem odmítl jak podm. zápis tak přerušení bylo to, že by mně byly za nesložené zkoušky do průměru, rozhodného pro výsledné hodnocení studia, započítány zn.4 ( a rovněž dodatečné splnění by mně nemuselo být uznáno, záviselo to na úvaze proděkana),ačkoli nesplnění stud. povinností bylo způsobeno zdravotními důvody, na něž nebyl brán vůbec zřetel( jednalo se, jak se později ukázalo, o imunologické a ortopedické onemocnění ).

Nakonec záležitost vyřešil v roce 1996 po vleklém soudním řízení ( soudy se odmítaly věcí zabývat s odůvodněním, že nepatří do jejich pravomoci,ačkoli studovat v řádně zahájeném studiu je nepochybně součástí práva na vzdělání , zaručeného v čl.33/2 Listiny, které tak musí být podle čl.4 Ústavy pod ochranou soudní moci) rektor přijetím ke studiu mimo přijímací řízení.

Rozhodnutí rektora jsem považoval za mimořádně vstřícný krok k řešení mé situace. Ale k tomu, aby znovupřijetí vyústilo v úspěšné pokračování ve studiu však bylo třeba, aby fakulta vytvořila podmínky i v jeho průběhu, jelikož bylo zřejmé, že nebudu moci vyhovět studijním nárokům bez přiměřených úlev. Tento nedostatek a obtížné sociální poměry ( spory o byt a z toho plynoucí zaneprázdnění ) nakonec vedly k tomu, že jsem na podzim 1997 musel přerušit studium a o rok později žádal o prodloužení přerušení. Ačkoli jsem v žádosti obsáhle vylíčil důvody, zejm. zhoršení zdr. stavu, které bylo důvodem k zahájení řízení o přiznání invalidního důchodu (rozhodnutí bylo vydáno v prosinci 1998, takže jsem jej předložil až v odvolacím řízení ), děkan mojí žádosti nevyhověl s odůvodněním, že dosavadní průběh studia nedává záruky jeho úspěšného ukončení.

Děkan ale vůbec neuvedl konkrétní skutečnosti a úvahy, které ho vedly k uvedenému závěru ( rozhodnutí1 tvořila listina , kde kromě hlavičky byly prázdné bílé plochy s textem tvořeným uvedeným souvětím a podpisem) a učinil jej bez konzultace s oš. lékařem.

Postup děkana lze tedy přiřadit k onomu neblahému soustředění se na inkompetence zdr. postižených, charakteristickému povrchností a v tomto případě i účelovostí , umožňujícímu zbavit se věci místo individuálního přístupu, který ovšem vyžaduje určitou námahu a zájem. Důsledek je stále stejný maření pracovního začlenění ( nehledě na to, že zájem o vytvoření podmínek ke studiu by i u lékařů podněcoval úsilí k řádné diagnostikaci onemocnění a nalezení co nejúčinnější léčby).

Není přitom jistě bez významu, že tento problém na fakultě není nový. Např. H.Burešová ve svém příspěvku " Výzkum studentů I.ročníku a další vývoj studentů na MFF UK " z r.19742 poukazuje na vysokou míru studijních neúspěchů a na potřebu pomoci nadaným studentům s tím, že jinak nepříznivé okolnosti zejm. soc. poměry mohou zmařit studium. Je to jistě způsobeno i náročností studia, nicméně tomu musí odpovídat odpovědný přístup fakulty a to mj. proto, že odborníků tohoto druhu je stále nedostatek ( a jak sama fakulta zdůrazňuje, je znatelný rozdíl mezi úrovní mezi jejími absolventy a absolventy jiných škol např. technických ), takže zájemci není důvod plýtvat.

S obdobným přístupem jsem se bohužel setkal i u sdružení vysokoškolských humanistů, které jsem kontaktoval na základě doporučení v poradenském centru. Na svůj dopis jsem obdržel odpověď více jak po roce,a byl jsem pozván na pravidelnou pondělní schůzku v 19 hodin. I když jsem jim vylíčil svoje obtíže, přesto jsem byl potěšen. Nicméně, když jsem se s návrhem, zda by některé schůzky, zvl. redakční, nemohly alespoň s některými členy, konat někdy dopoledne, např. v sobotu, vedoucí skupiny se začal mému návrhu věnovat až při rozchodu (zhruba kolem 22hod.), když jsme nastupovali do metra.

Podotýkám, že jsem samozřejmě chápal, že většina přes týden nemá dopoledne čas, ale domníval jsem se, že v sobotu by to bylo možné aspoň jednou za měsíc. Zhruba 2 až 3 krát do roka však proběhla setkání v sobotu nebo v neděli( za účelem úklidu nebo přípravy různých akcí, např. výstavek ), kterých jsem se zúčastnil a mohl se tak, byť v omezeném rozsahu seznamovat s děním a podílet se na činnosti hnutí.

Je ale nepochybné, že kdyby byl více vstřícnější přístup, mohl bych se zapojit do práce mnohem více zvl. při přípravě novin ( psaním článků, týkajících se oborů mého zájmu atp. ). Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit členy redakce, že schůzky ve večerní době nemají pro mě význam, že se s ohledem na únavu nemohu věnovat diskusím, redigování příspěvků aj. Nakonec , když jsem chtěl od onoho vedoucího adresy nebo telefon, abych se s nimi mohl domluvit, čím se zabývají a tedy , na koho bych se měl obracet, kdybych chtěl něco napsat, řekl mi, že není můj sekretář, abych se jich zeptal na schůzce. Kontakty jsem si obstaral nakonec uvedeným způsobem, ale prohovořit s nimi, na to už jsem neměl síly.

K napsání tohoto příspěvku jsem přistoupil až po delší úvaze. Doposud jsem se nezabýval tématy, která by se mě osobně tak významně týkala a byl jsem si vědom zvýšených obtíží k dosažení objektivního pohledu a rovněž toho, že by mohl být chápan jako snaha o přivedení pozornosti. Nicméně principy pro řešení přístupu k postiženým přednesené na konferenci byla tak jednoznačné, že mě to přimělo srovnat je se skutečností. Aby totiž uvedené akce splnily svůj účel, je třeba poukázat i na případy, kdy je jednání jednotlivců nebo společenských institucí v příkrém rozporu a to zvl. tehdy, jestliže se k těmto zásadám ( ovšem jen formálně) takové subjekty hlásí.

A nakonec ještě jeden, zcela nedávný příklad, dokládající bohužel dosti rozšířený pohled na zdravotně postižené, a opět za akademického prostředí. Když jsem se toto léto jednomu docentovi zmínil o svém zdr. stavu, řekl mi na to: je mi jedno, jestli jste invalidní nebo impotentní.

Evropský rok zdravotně postižených nedávno skončil. Co říci na závěr? Nepochybně došlo k významným změnám ve prospěch postižených, byla vybudována bezbariérová soc. zařízení, v dopravě se ( alespoň v Praze) rozšířily nízkopodlažní autobusy a provozují se i zvl. linky pro paraplegiky. Významné instituce vytvořily programy pro postižené a informují o nich např. i na internetu. Je však skutečností, že změna nastala především tam, kde by byl nevlídný přístup k postiženým viditelný. Jestliže jsou ale vytvořeny podmínky , aby diskriminace zůstala skrytá ( věcí samu pro sebe jsou i mezilidské vztahy, navazování kontaktů, když vyjde najevo, že druhý je zdr. postižený) , stále přetrvává. To však není nic výjimečného a platí to i o jiných nežádoucích jevech jako je úplatkářství, nezákonné rozhodovaní atp.

29.1.2004 Valentýn Plzák

----------

1) rozhodnutí ze 4.11.1998 čj. 254/TP/MFF
2) uveř. ve Sborníku referátů k 25. výročí únorového vítězství , UK Praha ,1974 str. 37 ( i přes neopomenutelnou dobovou ideologizaci je dokladem tehd. poměrů )
3) maturoval jsem s vyznamenáním, z matematiky i fyziky jsem měl za 1 a studiu na gymn. jsem věnoval veškeré úsilí, tolik k onomu údajnému nedostatku záruk.

Autor: Valentýn Plzák
Zdroj: Neviditelný pes


Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2024 Veleta, o.s.