Utajovaná evropská zpráva o poměrech v českých psychiatrických léčebnách šokuje

Co se děje v českých psychiatrických léčebnách? Jsou pacientům upírána lidská práva? Jsou někteří z nich personálem trýzněni? Utajovaná zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení, kterou se Právu podařilo získat, odpovídá na obě otázky šokujícím ano.
Samotka, klece, injekce za trest. I takový je obraz české psychiatrie na prahu 21. století. Členové Evropského výboru pro zabránění mučení navštívili vloni některé ústavy v České republice a odhalili nedostatky, které lze obecně shrnout pod pojem neúcta k lidské důstojnosti a lidským právům. Zacházení s duševně nemocnými lidmi prý zůstalo v některých oblastech ještě na úrovni rakouskouherské monarchie! Zahraniční odborníci žádají například okamžité vyřazení klecí a síťových lůžek, kam podle zprávy personál psychiatrií zavírá nezvladatelné pacienty. Ve vyspělé Evropě řeší tyto stavy dialogem lékaře s nemocným.

Michalův příběh
Jak si připadá člověk zavřený v kleci? Devětadvacetiletý Michal, dnes vyléčený pacient psychiatrického zařízení, s tím má svou zkušenost. "Před několika lety se u mne začaly objevovat psychické problémy. Byl jsem zmatený, necítil jsem se dobře, měl jsem vidiny. Dobrovolně, po debatě s rodiči, jsem se rozhodl jít do léčebny. Už první kontakt byl pro mne šok. Hned po přijetí mě bez jakéhokoli vysvětlení povalili na zem, něčím napíchali a zavřeli do klece!" líčí svou první zkušenost s českou psychiatrií. "Tam jsem se probudil v naprostém zmatku a strachu. Jen si vzpomínám na to, že se na mne zase navalili a napíchali mne. Byl jsem zmatený, ale všechno si pamatuji. Cítil jsem se strašně, byly to nelidské podmínky. Drželi mne tam asi týden. Věřím, že se na mne občas šli podívat, ale ve chvíli, kdy jsem se probral a něco potřeboval, tam nebyl nikdo. Byl jsem zavřený v té kleci, dveře na chodbu byly také zavřené a já se nemohl nikoho dovolat," tvrdí Michal. Česká zkušenost Michala šokovala. Už předtím byl totiž jednou dobrovolně hospitalizován ve Spojených státech, kde studoval aplikovanou počítačovou vědu na univerzitě. A srovnání obou prostředí? "Tam je přístup zcela jiný. Měl jsem pocit, že mezi mnou a lékaři není taková propast. Že jsme jakoby na stejné úrovni. Denně jsme mluvili o mých problémech, snažili se mi vycházet vstříc. Po dvouměsíční léčbě v České republice, během které jsem viděl lékaře asi dvakrát, jsem shodil patnáct kilo. Po propuštění mi nakonec trvalo přes rok, než jsem se se svým zdravotním stavem a psychickými problémy sám vyrovnal. Na ty pocity v síti ale nikdy nezapomenu. Byla to směs zrady, strachu, ponížení a beznaděje," říká. Prostředí a životní podmínky jako čisté záchody a vymalované pokoje, které komise hodnotila kladně, nejsou všechno. K čemu měli zástupci výboru největší výhrady? Kritizovali, že na některých uzavřených odděleních trávili pacienti celé dny v nečinnosti, jinde nesměli do svých pokojů, které sestry ve dne zamkly, celý den chodili jen v pyžamu nebo v teplácích. Naprosto zásadní výhrady ale měli právě k používání lůžek opatřených klecí nebo silonovou sítí. Do těch totiž podle zprávy personál umísťoval agresivní a dezorientované pacienty. Takový postup vůči duševně nemocným je ale podle evropských odborníků dávno překonaný a nevhodný. V civilizované Evropě tyto praktiky dnes používá již jen Maďarsko, Slovensko, Slovinsko a - Česká republika. Navíc: "Pacienti umístění v lůžku se sítí nebo klecí byli obvykle na pokojích společně s ostatními. Byli tedy vystaveni pohledům nejen svých spolubydlících, ale i návštěvníků zvenčí. Tuto situaci lze. označit za ponižující," uvádí se v dokumentu komise. Výbor českým úřadům doporučil okamžité vyřazení lůžek opatřených klecí a co nejrychlejší upuštění od používání také síťových lůžek, tedy postelí se silonovým výpletem místo mříží.

Klece je možné zneužít
Proč je ale zrovna otázka fyzického omezení pacientů pro výbor tak významná? Protože může být snadno zneužito. "Jde o záležitost, která výbor obzvláště znepokojuje vzhledem k možnosti zneužití a špatného zacházení," uvádí dokument. A podle signálů je zřejmé, že obavy výboru jsou na místě. Některé mezinárodní organizace, které se zabývají ochranou práv lidí s duševní poruchou, například Centrum za práva mentálně postižených osob (MDAC), považují již jen pouhé použití zamřížovaných postelí za obzvláště nelidskou a ponižující formu fyzického omezování, která přímo odporuje lidským právům. "Naše zpráva ukazuje, že používání síťových lůžek je v rozporu s mezinárodními právními závazky České republiky v oblasti lidských práv," říká právní ředitel MDAC Oliver Lewis. Inspekce této organizace navštívila na začátku letošního roku některé české psychiatrie. Co tam zjistila?

* "Jedna z dětských postýlek měla kovové mříže a na dvířkách zámek. Do této postele byl zavírán chlapec ve věku asi 7-8 let, který byl duševně i fyzicky velmi zaostalý a kterému nebyla poskytována ani léčba, ani dozor.

* Na oddělení intenzivní péče jedné psychiatrické léčebny byli do zamřížovaných postelí zavíráni tři lidé, z nichž dva trávili v klecích valnou většinu svého pobytu v ústavu." Tento případ přitom inspekce objevila v zařízení s poměrně dobrou pověstí. Do problematičtějších ústavů se podle svých slov vůbec nedostala.

Podle Jana Pfeiffera, ředitele Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, tkví nebezpečí síťových lůžek právě v iluzi, že je o pacienta postaráno. "Že nikam neuteče, nespadne, že je prostě možné ho tam nechat. Když někoho naopak přikurtujete k posteli, musíte se na něj chodit dívat," říká. Stejně skeptický je Pfeiffer, sám také psychiatr, i v otázce informovaného souhlasu pacienta s léčbou. "V celé medicíně je zřejmý paternalistický nátisk: pan doktor ví, pacient poslouchá. V psychiatrii, kde je přítomná ještě představa o méněcennosti pacienta, to svádí k tomuto přístupu ještě daleko více," říká.

"Tu zprávu známe"
České úřady i odborníci jsou si problému s používáním lůžek opatřených sítí a klecí vědomi. Nevidí jej však tak dramaticky. "Tu zprávu známe. Nevnímáme ji ale jako příliš kritickou. Problém lůžek pochopitelně všichni vidíme," říká ředitel Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích Marek Radimský. Otázku však vnímá v jiných souvislostech. "Pokud by byl v zařízeních dostatek personálu, nemuseli by někteří pacienti být v síťových lůžkách. To ale souvisí s otázkou financování zdravotnictví," míní. "Já bych se pokusil síťová lůžka srovnat s dětstvím mé generace. Ta prostě v síťové postýlce vyrostla. Dokonce se v ní houpala a cítila se v ní normálně a přiměřeně. A když ten příměr dotáhnu do konce, tak v pozdním věku, a tím myslím období, kdy se starý člověk stává znovu dítětem, jsou stejné možnosti při jeho léčbě jako při výchově dítěte. My jsme museli být v síťové postýlce, když měla babička nebo maminka práci. Stejně tak je to dnes. Kdyby bylo více personálu, nebyla by tato lůžka potřebná," říká Radimský. V rozporu se zprávou ale uvádí, že se síťová lůžka používají již jen pro dezorientované, nikoli pro neklidné pacienty. "S tím se přestávalo, už když já jsem s psychiatrií začínal - před sedmadvaceti lety. Neklidného pacienta jsme schopni zvládnout slovem nebo medikamenty. Na to nepotřebujeme žádné klece," tvrdí. Podobné je i stanovisko dalších českých odborníků. Za současného personálního vybavení léčeben prý nelze od použití síťových lůžek zcela upustit. Použití síťových lůžek je podle nich navíc ve srovnání s dalšími omezovacími prostředky - popruhy nebo psychofarmaky - v některých případech pro pacienty šetrnější: méně nepříjemné i méně riskantní. U psychofarmak prý existuje nebezpečí, že dojde k závažnému útlumu dýchání, u připoutání hrozí povrchní, případně i hlubší poranění končetin. Narozdíl od kritické zprávy komise se čeští odborníci většinou shodují, že užití síťových lůžek je výjimečným opatřením. Navíc prý nejde o žádné klece, schopnější pacienti prý dokáží lůžko rozplést.

Zákroky bez evidence
Další věc, která odborníky z evropského výboru nepříjemně překvapila, byla neexistence evidence případů, kdy personál musel zasáhnout proti pacientům silou. To se však netýká pouze tzv. klecí, ale i dalších donucovacích prostředků. Jako například svěracích kazajek, přikurtování k posteli nebo umístění na samotku. Centrální evidence chyběla i u takových léčebných výkonů, jako jsou elektrošoky. Odborníci se ve zprávě pozastavují také nad tím, že ne vždy byly dodrženy všechny procedury, které souvisejí s nedobrovolným umístěním pacienta do léčebny. Podle občanského soudního řádu musejí být totiž rozsudky o nedobrovolném umístění, a nebo o jeho pokračování, doručeny pacientovi, kterého se týkají. S jedinou výjimkou. Pokud lékař rozhodne, že pacient není schopen dokument pochopit, putují rozhodnutí soudu k jeho opatrovníkovi. K těmto případům dochází podle zprávy často. Opatrovníkem byl přitom vždy, když pacient neměl svého zástupce, ustanoven tajemník soudu. Vzhledem k vysokému počtu - i několika stům takových případů ročně - měl tajemník soudu vystupovat jako opatrovník, "aniž by byl schopen účinně se případy nařízeného umístění zabývat, neřkuli kontaktovat pacienty. Je nabíledni, že tato praxe vážně ohrožuje samotný účel ustanovení opatrovníka soudem," uvádí dokument. Soudní přezkoumání nedobrovolné hospitalizace přitom nebylo vůbec prováděno u pacientů umístěných před rokem 1991, tedy před účinností novely občanského soudního řádu. Někteří pacienti, "kteří byli do ústavní péče převzati před rokem 1991, tam byli po celou dobu drženi, aniž by je navštívil soudce. V několika případech celá desetiletí," kritizuje dokument. Někteří odborníci, kteří se problematikou nedobrovolné hospitalizace zabývají, přitom zpochybňují její samotný proces. Soudce, který musí do sedmi dnů potvrdit rozhodnutí lékaře o pacientově hospitalizaci, totiž lékaře v drtivé většině případů podpoří. "Nejsou mi známy případy, kdy by soudce s lékařem nesouhlasil," říká Jan Pfeiffer. S tím v podstatě souhlasí i Marek Radimský. "Soudce jednak prozkoumá zdravotnickou dokumentaci a také promluví s nemocným. Do jednoho týdne pak musí vyřknout výrok o přípustnosti držení ve zdravotnickém zařízení a to samozřejmě udělá," říká Radimský. Celý proces je však podle něj v pořádku. "Spolupracovali jsme s úřadem ombudsmana, s vládním zmocněncem pro lidská práva. Právo je plně respektované. Jak u nás, tak ve všech ostatních léčebnách," domnívá se.

Bezbranné děti
Ještě bezmocnější než dospělí psychiatričtí pacienti jsou děti. Policie ve Žďáru nad Sázavou v současné době prošetřuje podezření z omezování osobní svobody, ke kterému mělo dojít v dětské psychiatrické léčebně ve Velké Bíteši. Trestní oznámení na léčebnu podal Fond ohrožených dětí. Podle svědectví rodičů vládly v léčebně mezi zdravotním personálem a malými pacienty otřesné vztahy. "Mé dítě se vrátilo z pobytu v daleko horším stavu, než v jakém tam odešlo. Nechce se o něm vůbec bavit, v noci se budí strachy," říká jedna z matek, která si nepřeje zveřejnit své jméno. Podle výpovědí malých pacientů prý někteří z nich dostávali injekce nikoli z léčebných důvodů, ale za trest. "Jedna z dívek, která se snažila z léčebny utéct, strávila za trest týden na samotce, na takzvaném pokoji zvláštní péče. Nesměla ani ven, ani do školy, ani na záchod. Umýt se mohla jednou týdně," říká maminka. V léčebně fungoval systém černých a červených bodů. Za tři černé mimořádné body personál nepustil dítě domů. "Černý bod dostalo dítě například, když špatně odpovědělo psycholožce. Děti se mohly sprchovat jen dvakrát týdně. Jedna šestnáctiletá dívka se umyla mimo termín a dostala za to černý puntík," popisuje režim jeden z rodičů. Naopak za tři červené puntíky mohly děti dělat takzvané šerify. Zapisovaly ostatní děti, které zlobily, když na pokoji nebyla sestra. Pokud to odmítly, dostaly černý puntík. "Vyloženě nám to ublížilo. Dítě teď ve škole plave, kromě toho jsme ho vůbec nepoznávali. Jeho chování bylo příšerné. Chytlo tam hrozné výrazy a hrubé chování. "Předtím ho ve škole chválili. Dnes, po hospitalizaci v Bíteši, slyšíme, že se špatně chová, mluví sprostě a neučí se," říká maminka. Šéf dětské psychiatrie ve Velké Bíteši Jiří Růžička se k případu příliš vyjadřovat nechce. "Můžu to komentovat jen tak, že to je opravdu v šetření, ale nic bližšího nevím. Byla tu policie i kontrola ministerstva zdravotnictví, ale zatím nemáme žádný výstup," tvrdí Růžička. Svůj názor na celý případ prý má, ale odmítá ho zveřejnit. "Řeknu jen jednu věc: Vůbec nevíme, o koho se jedná. Pro nás je to velká neznámá, zatím netušíme ani o koho ze zaměstnanců, ani o koho z pacientů by mělo jít," dodává. Může ale zahraniční komise po devítidenní návštěvě skutečně objektivně zhodnotit, jak fungují české psychiatrie? Možná ano. Závěry šetření výboru se totiž ve velké míře shodují s pozdější studií českého Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví nazvanou APEL a letošní studií mezinárodního Centra za práva mentálně postižených osob (MDAC). Šetření v několika psychiatrických léčebnách mezi personálem i pacienty ukázalo, že se závěry Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání potvrdily. Podle svých slov paradoxně i v Evropském roce osob se zdravotním postižením našlo MDAC lidi, kteří jsou po celý život zavřeni v posteli s mřížemi. Podle Jana Pfeiffera, ředitele Centra péče o rozvoj duševního zdraví, by ale bylo chybou se na psychiatrii dívat a priori negativně. "V České republice rozhodně nedochází například k tomu, že by se do léčeben zavírali zdraví lidé. Psychiatři ani personál nejsou k pacientům záměrně zlí. Pouze někdy kvůli zaběhlým stereotypům - provozní slepotě - není jednoduché rozpoznat míru." Pro pacienty a ve svém důsledku i pro psychiatrické léčebny, které by se tak mohly různým nařčením lépe bránit, by tak bylo možná nejlepší, kdyby ústavy pravidelně navštěvoval nezávislý kontrolní orgán, se kterým by pacienti měli možnost soukromě komunikovat. Tak to ostatně navrhuje i zpráva evropského výboru. Psychiatrické léčebny jsou vstřícné. "Nebráníme se tomu. Kontroly již chodí," říká Radimský.

Ředitel brněnské léčebny Radimský síťová lůžka jako většina českých psychiatrů obhajuje. Chybí personál a lůžka jsou prý k pacientům šetrná. * Zaostalý chlapec v kleci. Podle MDAC mu nebyla poskytována ani léčba, ani dozor. * Síťová lůžka jsou trnem v oku výboru pro zabránění mučení. * Někde jsou pacienti v kleci společně s ostatními. * Dětská psychiatrická léčebna ve Velké Bíteši. Vztahy mezi personálem a pacienty prošetřuje policie. * J. Pfeiffer: "Naše medicína? Doktor ví, pacient poslouchá."