oderátor (Petr Hartman):

Podaří se konečně otevřít brány ústavů, ve kterých žijí zdravotně postižení lidé? Odpověď na tuto otázku by mohla částečně poskytnout tento týden vláda. Více už Petr Holub.

Redaktor (Petr Holub):

Konec socialismu v péči o všechny potřebné. Měl by nastat, až začne platit nový zákon o sociálních službách. Návrh této normy předloží ve středu ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach na vládě. Na zákon se čekalo 14 let. Přesto ještě není důvod k optimismu. Škromachův návrh totiž odmítla Národní rada zdravotně postižených, reprezentant občanů, kterých se zákon zvlášť týká. Její předseda Václav Krása tvrdí, že zákon nepřinese nutnou změnu, pouze konzervuje stávající poměry. Přitom má podporu dvou vládních stran, Unie svobody a lidovců. Proto není vůbec jisté, jestli zákon vláda schválí a pošle do Parlamentu. Česká veřejnost se dlouhodobě o postižené nezajímá a případný kolaps navržené normy bude jenom dalším důkazem. Důkazem toho, že socialistický není pouze dosud platný zákon o sociálních službách, ale celkový postoj české společnosti. V minulém režimu se v péči o nemohoucí občany prosadil segregační přístup. Zdravotně postižení nebo staří lidé byli shromážděni do sociálních ústavů či domovů důchodců. Měli tam k dispozici nutnou péči placenou státem. Na druhé straně ale byli fakticky zbaveni svéprávnosti. O jejich dalším osudu rozhodovali úředníci a zdravotní personál. Někteří lidé jsou postiženi tak vážně, že opravdu potřebují, aby o nich rozhodoval někdo druhý. Není jich ale tolik, aby museli naplnit všech 70 tisíc míst, které dnes mají české zdravotní ústavy. V zemích Evropské unie obvykle stačí desetina takové kapacity. Západoevropské systémy nechávají na handicapovaných, aby se rozhodovali, jakou službu zvolí. V Česku se nabízejí pouze ústavy. Jinde ale jsou další možnosti. K dispozici bývají asistenti, kteří mohou pomoci třeba při cestování veřejnou dopravou, existuje síť rehabilitačních center, kde se postižení pokoušejí překonat svůj handicap a vstoupit do činného života. Někteří zůstávají doma a za nutnou péči rodinných příslušníků se mohou odměnit vyšším příspěvkem do společného rozpočtu. Jednou větou je to promyšlená a veřejnými financemi podporovaná snaha o integraci. Otevřít brány ústavů a uvést zdravotně postižené do aktivního života by měl nový zákon o sociálních službách. Současný návrh tak ale podle Národní rady zdravotně postižených nečinní, a proto rada navrhuje vlastní model. V případě zdravotních služeb jde o konflikt, který se opakuje v jiných sektorech. Stát vydává peníze pro nějaký veřejně prospěšný účel, kde je ale třeba zvolit cestu, jak peníze využít co nejvíc efektivně. Peníze je možné dát instituci, která službu poskytuje. Škole, nemocnici, sociálnímu ústavu. Lze ale také dát peníze lidem, kteří veřejnou službu využívají. Takové bývají doplatky nájemného, vouchery, na vzdělání či dávky sociální podpory. Peníze pro instituce mají nevýhodu v tom, že se mohou utrácet spíše za provoz instituce a platy nepotřebných zaměstnanců, než na konkrétní službu. Peníze pro klienta mohou skončit velmi podobně, příjemce je užívá jako sociální dávku a k jeho integraci do společnosti nepomohou. Obecné řešení je ovšem k dispozici. Vytváří se široká nabídka služeb, které splňují určité standardy a odpovídají obecné politice státu. Většina zemí v Evropské unii trvá na tom, že velkou část služeb provozují neziskové organizace a kvalitu jejich služeb ověřují státní úřady. V tomto modelu jsou zkušenosti i logika. Pokud stát sám nabízí sociální službu, těžko najít nezávislou instituci, která by ho kontrolovala. Rada postižených tvrdí, že se model navržený ministrem práce snaží udržet převahu státních ústavů. Překonat jejich monopol lze pouze tím způsobem, když sami nemohoucí dostanou peníze do ruky a začnou o svém osudu rozhodovat ihned. Zástupci ministerstva se brání s tím, že podle jejich návrhu bude vliv státu dostatečně omezen. O službách budou rozhodovat obce a kraje, které budou s klienty konzultovat. Není předem dáno, jestli dají přednost státních ústavům nebo novým službám, které operativně nabízejí neziskovky. Česko dnes platí za péči o handicapované přibližně 14 miliard korun ročně. Přechodem k novému modelu by se mohly služby zlevnit. Problémem ale bude přechodné období, kdy se začnou nabízet nové služby a zároveň se budou provozovat všechny ústavy. Pak se může systém přechodně zdražit a na to vláda nemusí najít peníze. Finance jsou přitom jen jednou z obtíží. Česko má před sebou hlubokou reformu systému zdravotní péče a k té je třeba napnout všechny síly v obecné shodě všech zúčastněných. Proto by měli k sobě najít cestu státní úředníci, reprezentace postižených i neziskové organizace. Jistě ji najdou, pokud domluvě brání jen nedostatek dobré vůle. Dohodě o společném a pro všechny přijatelném řešení ale také může zabránit neschopnost. Pak je na čase vyměnit reprezentaci na ministerstvu nebo v Národní radě zdravotně postižených. Případ handicapovaných lidí je z těch, které nestrpí zdržení, tím spíše, když se čeká 14 let.

Moderátor (Petr Hartman):
To byl Petr Holub.