Dovolte, abych se s vámi podělila o několik postřehů, dojmů a úvah z nedávné návštěvy Nizozemska. Navštívila jsem tuto zemi se svou postiženou dcerou. Pobyt byl mimo jiné zaměřen na seznámení se s úrovní a stylem péče o handicapované.

Navštívily jsme několik institucí: skupinové bydlení v domcích v běžné zástavbě (nebydlí zde obvykle víc než osm lidí, každý má svůj pokoj, zásadně nebydlí po dvou), denní centrum, chráněné dílny, statek, kde postižení pracovali, a to, co mne nejvíce zaujalo – nová forma individuálního bydlení postižených.

Přestože jsme nebyly v této zemi a v podobných zařízeních poprvé, i tentokrát na mne silně zapůsobily postoje a způsob chování k postiženým: vysoký respekt k jejich osobnosti doprovázený velkou mírou solidarity, prakticky naplňovaným záměrem pomoci, a to jak institucionálně, tak pomocí řady dobrovolníků.

Pro ilustraci: Byly jsme pozvány na nedělní bohoslužbu. Bohoslužby jsou také pro postižené, kostely ve farnosti se střídají. Bohoslužba, na které jsme byly přítomny, byla vedena v liberálním duchu, byla spojena s amatérským divadelním představením. Předem jsem upozornila hostitele, že jsme trochu upovídané a že odejdeme, pokud to překročí únosnou míru. Víte, s jakou reakcí jsem se setkala? Velmi ostrou a negativní: „V žádném případě s ní neodcházej, to ať tě ani nenapadne. Buď na ni hrdá, buď hrdá na to, že jsi s ní.„ –

U nás se člověk setkává přece jen s více restriktivním přístupem. Napomínalo by se.

V Holandsku se velmi dbá na to, aby postižený žil co možná nejnormálnějším způsobem života. Snaží se o integraci. Přejí si a vysoce hodnotí vliv rodiny. Snaží se také v maximální míře zajistit přiměřenou práci pro postižené. Nicméně finanční profit této činnosti je sekundární. Především jde o začlenění postižených do společnosti. A na to holandská společnost poskytuje prostředky. – Několik nejzajímavějších momentů: Postižení sekali dřevo (mimochodem jednoduchým ovládáním velmi bezpečných strojů) a na objednávku v malém množství je roznášeli do domácností. Hlavní cíl? Komunikace se zákazníky, pozvání na kávu, rozhovor. Jiný příklad: Navštívily jsme statek, malou farmu. Klienti, kteří tam pracovali, potřebovali práci se zvířaty jako antistresující moment. Jiní sekali trávu v přilehlém rekreačním místě, hovořili s návštěvníky, byli hrdí na to, že jim připraví hezké místo na kempování. Statek velmi dobře prosperoval. Důvod? Holandská vláda platí majitelům za zaměstnávání postižených.

O to v Nizozemsku jde – maximálně integrovat postižené, vytvořit podmínky, aby oni a celá společnost prožili a procítili jejich lidskou cenu a důstojnost.

Dbá se na to, aby lidé s handicapem na určitém místě bydleli, na jiné místo chodili pracovat – ať už do denního centra nebo do chráněných dílen. Zejména pro postižené, kteří bydlí doma, fungují centra, kde pracují dobrovolníci. Tam je možné chodit v odpoledních a podvečerních hodinách „na návštěvu„, když rodiče potřebují odejít. Se sítí center dobrovolníků jsem se setkala zejména v Antverpách, ve Flandrech. I na tuto dimenzi v naší občanské společnosti stále ještě čekáme. Bohužel zájem, vstřícnost, snaha pomoci stále ještě nejsou převažujícím postojem.

Každý rodič postiženého u nás se asi setkal i s hrubostí, posměchem, (nejvíce u dětí ve věku základní školy a u některé středoškolské mládeže), ale především s lhostejností, která je v mnoha momentech až bolestná. Zejména když uslyšíte ono módní klišé (které někdo považuje dokonce za inteligentní): „To je váš problém!„ Jistě pak uvěříte, že jsem se cítila skutečně dojata, když si starosta prosperující obce udělal čas na přijetí a dal na sebe kontakt s tím, aby mu byl poslán obrázek. – Poslán byl.

Nejvíc mne ale zaujalo něco, co jsem při svých předešlých návštěvách neviděla. Je to způsob bydlení, který v Holandsku zavádějí a považují ho za model, který by se měl stát standardem. Jedná se o objekty se samostatnými byty pro postižené. Každý má obývací pokoj s kuchyňským koutem, ložnici, koupelnu. V budově jsou i společenské místnosti, kde se mohou klienti scházet. Nutnou pomoc zajišťuje personál. Když jsem hovořila s vedoucím jednoho takového zařízení, řekl, že kromě preferované humánnosti celého konceptu je to ekonomičtější. Uváděl, že při starším modelu skupinového bydlení se přece jen setkával s konflikty, které vyplývaly z různosti povah, a že v přepočtu na klienta potřeboval daleko víc personálu.

Přiznám se, že ač jsem vždy vysoce hodnotila úroveň a přístup Holanďanů k otázce postižených, vždy jsem byla osobně rezervovaná k přijetí skupinového bydlení jako řešení své situace. Tato moje zdrženlivost se nezměnila ani po opakovaných pobytech s dcerou v podobných zařízeních. Preferuji v souladu se světovým trendem život postižených co možná v nejpřirozenějších podmínkách, doma, v rodině, s pomocí stálé asistence. Toto řešení je také nejméně ekonomicky náročné ve srovnání s jakoukoli jinou formou institucionalizace. Avšak tento nový holandský model bydlení – který maximálně respektuje soukromí a osobní styl postiženého, vítá individuální, intenzivní kontakt s rodinou a zajišťuje personál pro nezbytnou pomoc – mne velmi zaujal a je pro mne byť druhou, nicméně velmi významnou alternativou řešení.

Za zmínku stojí také holandský adresný způsob financování. Postižený či jeho rodina sami rozhodnou, na jakou službu peníze přesměrují. U nás je finančně stále preferováno místo v ústavu před snahou rodiny žít s postiženým.

Dovolte mi závěrem výzvu. Je adresována všem, kteří skutečně nedovedou nečinně přihlížet. Neočekávám, že se setkám s totožnými podmínkami, se situací, s rodičem, který je zcela sám se svým postiženým dítětem, bez jakékoli další rodinné dimenze, zejména bez dimenze budoucnosti. Nicméně vyzývám kohokoli, kdo má zájem pomoci řešit situaci: Rodiny postižených, osoby v postavení veřejných činitelů. Ozvěte se. Zkusme věc promyslet, prohovořit. Co třeba menší objekt, s třemi, pěti (?) minibyty, které mohou být jak ve vlastnictví, tak v nájmu klientů. – Domnívám se, že toto je skutečně standard, který by byl důstojným řešením situace našich handicapovaných spoluobčanů, standard, který by byl – je – vizitkou kultivované společnosti.

To by byl opravdu krásný pilotní projekt. Jsem za tento nový podnět holandské straně vděčná.

Těším se na podněty od vás.

PhDr. Eva Šindelářová

Valašské Meziříčí