Moderátor (Roman Pistorius, Marcela Augustová):

Zdravotně handicapovaní se sešli v Benešově na třídenní konferenci. O čem je? Hlavně o tom, jak odstranit diskriminaci těchto lidí. Cítí ji ve vzdělávání, shánění práce i v tom, že si nemohou sami vybrat, jaké sociální služby jim nejlíp vyhovují.

Pro Stanislavu Rédlovou znamená diskriminace hlavně to, že postižení nedostávají peníze na sociální služby, např. na osobní asistenci. Sama má štěstí. Pražská organizace vozíčkářů jí přispívá.

Stanislava Rédlová, Asociace muskulárních dystrofiků ČR:
Pokud by nebyla, tak asi by člověk skončil pravděpodobně v ústavu sociální péče. Pokud nemá doma zázemí.

Příběh jiné, 22leté vozíčkářky, která peníze na asistenci nesehnala a je v ústavu, jsme natočit nemohli. Pracovníci Ústavu sociální péče ve Snědovicích nám nedali ani její telefon.

Václav Krása, předseda Národní rady zdravotně postižených:
Občan, který odejde do těchto zařízení, on vlastně nemá právo na byt, nemá volnost pohybu, nemůže se prakticky vrátit do normálního života.

Yannis Vardakastanis, předseda Evropského fóra zdravotně postižených:
Lidé se zdravotním postižením čelí diskriminaci ve všech sférách života. Proto se snažíme o přijetí příslušné evropské směrnice.

O reformu sociálních služeb se zdravotně postižení snaží už deset let. Letos i demonstrovali před úřadem vlády. Donutit politiky změnit zákony se jim ale nepodařilo. Na osobní asistenty tak postižení stále nárok nemají. Stanislava Rédlová by potřebovala využívat služeb asistentů ještě víc. Její rodiče stárnou. Pražská organizace vozíčkářů jí ale může přispívat jen na 69 hodin měsíčně. Na víc nejsou peníze.