Liberec - Stovky lidí, kteří by jen stěží našli práci u běžných zaměstnavatelů, zaměstnávají chráněné dílny v Libereckém kraji. Míst pro lidi se změněnou pracovní schopností, které podporuje i finančními příspěvky stát, sice pomalu přibývá, v evidenci úřadů práce ale zůstává i nadále většina handicapovaných lidí.

"Lidé se změněnou pracovní schopností patří k nejproblémovějším uchazečům o práci,"potvrdil krajský analytik trhu práce Ladislav Dvořák. Statistiky jeho slova potvrzují. K poslednímu srpnu bylo v evidenci úřadů práce v kraji bez práce bezmála tři tisícovky těchto nezaměstnaných. Jejich počet jde přitom dlouhodobě nahoru. "Tvoří téměř jednu sedminu všech nezaměstnaných,"dodal Dvořák. Ještě více alarmující je podle jeho slov ale skutečnost, že dvě třetiny z nich jsou nezaměstnaní déle než rok. "Zdravotně postižení uchazeči jsou navíc dvakrát více zasažení dlouhodobou nezaměstnaností než všichni občané obecně,"dodal Dvořák. Povinnost zaměstnávat lidi se změněnou pracovní schopností má podle zákoníku práce každá firma s více než 25 lidmi. Zdaleka ne všechny ji ale plní. Často ani nemůžou, především kvůli typu svého podnikání. Zákon jim nabízí dvě možnosti, jak povinnost splnit, pokud lidi nezaměstnají. Buď zaplatí příslušný odvod do státního rozpočtu nebo mohou odebírat od vybraných chráněných dílen zboží či služby. "Nedávno změněný způsob zápočtu plnění se setkal u podniků s velmi dobrou reakcí. Odběr z chráněných dílen se jen za loňský rok zdvojnásobil,"podotkl Dvořák. Dodávky od zdravotně postižených zaměstnanců tvořily loni už téměř 40 % plnění zákonné povinnosti.

Firmy o dílnách často ani neví Zkušenosti provozovatelů chráněných dílen ale tak optimistické nejsou. Podle Hany Rakušanové z mezinárodního centra Universium často podnikatelé o možnosti odběru z dílen ani vůbec neví. "Zbytečně tak platí pokuty,"dodala Rakušanová. Jiné jsou naopak líné se takovou problematikou zabývat a raději odvedou desetitisíce do státního rozpočtu. "Přístup firem je velmi rozdílný. Rozeslali jsme tisíce nabídek, ale odpověď nepřišla žádná,"říká majitel českolipské chráněné dílny Vladimír Matoušek. Jeho provozovna se zaměřuje hlavně na výrobu pracovních oděvů a konfekce, většinu z nich vyváží. "Jsme cenově kvalitativně naprosto konkurenceschopní, přesto máme problém uplatnit se hlavně u českých podnikatelů,"říká Matoušek. "Je zajímavé, že s velkými firmami vlastněnými zahraničním kapitálem, spolupracujeme velmi dobře. U ryze českých podniků však narážíme na nepochopení,"líčí Matoušek. Netají se i nespokojeností nad přístupem některých státních institucí. "Obeslal jsem všechny školy, o kterých jsem bezpečně věděl, že platí povinnou náhradu. Nabídl jsem jim naše čistící prostředky, kterými se mohly vyhnout placení náhrad. Odpovědi přišly jen dvě,"uvedl Matoušek. Povědomí o chráněných dílnách není ani mezi lidmi příliš velké. "To je nějaké místo, kde pracují mentálně postižení,"odpovídají až příliš často lidé na dotaz, co vlastně chráněné dílny jsou. Chráněné dílny nabízejí práci i pro lidi bez jakéhokoliv zdravotního omezení, více než polovina zaměstnanců jich musí mít změněnou pracovní schopnost. "Některé práce by postižení lidé mohli udělat jen stěží,"vysvětlil Matoušek. V dílnách často pracují například cukrovkáři nebo lidé s jednou ledvinou, některé zaměstnávají i lidi na vozíku nebo mentálně postižené.

Bez dotací by dílny nepřežily Zkušenosti podnikatelů ukazují, že chráněné dílny jsou jen stěží zlatým dolem. Spousta z nich zaměstnávání postižených lidí dotuje ještě z jiných podnikatelských činností. Na jejich provoz přispívá i stát. Na zřízení jednoho místa přispěje jednorázovou částkou sto tisíc korun, dále dílna může získat až čtyřicet tisíc korun ročně na provoz. Protože ne všichni zaměstnanci chráněných dílen jsou postižení, po přepočtení jim úřad práce přidá ještě 0,35 násobek minimální mzdy. "Bez dotací bychom to mohli úplně zabalit,"míní Matoušek. Kvůli přísunu dotací prochází dílny pravidelnými kontrolami úřadu práce a finančních úřadů, ty ale zatím závažné prohřešky nenašly. Přesto se našli už i podnikavci, kteří se statut chráněných dílen snaží využít hlavně k vlastnímu obohacení. Zaměstnají pár postižených lidí, přes které pak "perou"i zboží, které by nemohli postižení ani náhodou vyrobit. "Zákon je na takové dílny bohužel krátký. Hledáme cesty, jak jeho obcházení zamezit,"vysvětluje Miroslava Deylová z českolipského úřadu práce.

Sehnat postižené není jednoduché V evidenci úřadů práce jsou sice tisíce postižených nezaměstnaných, ale dílny mají často problémy sehnat lidi. Potvrzuje to i Milan Dolejší z českolipské firmy Modus, která vyrábí svítidla do čtyřiceti zemí světa. Mezi třemi stovkami zaměstnanců je ve dvou chráněných dílnách i čtyřicet lidí se změněnou pracovní schopností. "Je dost těžké lidi sehnat a ještě těžší zaměstnat takové lidi, kteří opravdu chtějí pracovat,"říká Dolejší. Někteří čerstvě přijatí byli doma často na sociálních dávkách i několik let. Přesto Modus připravuje společně s japonskou firmou Matsushita a českolipským úřadem práce již třetí dílnu na drátkování světel. "Mělo by to být ukázkové pracoviště,"slibuje Dolejší. Zaměstnanci chráněných dílen si příliš nevydělají. Hodinový plat padesát korun patří spíše k výjimkám, výdělky se často pohybují na hranici minimální mzdy. Většinou ale k tomu ještě mohou připočíst invalidní důchod i výhodnější zdanění. "Lidé u nás mají základní mzdu a pak velmi zajímavou pohyblivou část, která je odvislá hlavně na plnění norem a přítomnosti na pracovišti,"vysvětlil Dolejší. Postižení lidé ani nepracují většinou celou pracovní dobu, ale často jen šest hodin. Navíc si podle zákona mohou udělat často i přestávku. Majitelé dílen neradi veřejně mluví o tom, že postižení zaměstnanci se často odlišují od běžných nejen svým postižením. "Zdaleka nejsou tak produktivní, jako ostatní. Navíc jsou velmi často nemocní,"popisuje šéf jedné z chráněných dílen. I přes řadu negativ převažují rozhodně u chráněných dílen jejich klady. Ani stát na jejich podpoře netratí, většinou jej vyjde levněji než vydržovat nezaměstnané na podpoře.