Abilympiáda - soutěžní přehlídka pracovních schopností a dovedností vstoupila v letošním roce do druhého desetiletí své existence. Již pojedenácté se v Pardubicích sešli handicapovaní lidé z Čech, Moravy, Slezska a sousedního Slovenska, aby změřili své síly v disciplínách, jejichž atributy jsou řemeslná zručnost, technická zdatnost, umělecký projev, invence, nápaditost, fantazie, profesionální přístup.

11. ročník této prestižní soutěže se konal ve dnech 19. - 22. června v Salesiánském středisku mládeže. Uskutečnil se i navzdory tomu, že organizátoři akce mají plné ruce práce a starostí se zajištěním všeho, co je spojeno s účastí našich abilympioniků na listopadovém světovém klání těch nejlepších z národních abilympiád v indickém Dillí. Soutěžilo se jako obvykle bez ohledu na stupeň a druh postižení a proto bylo možné mezi soutěžícími vidět účastníky s nejrůznějším handicapem od vozíčkářů až po nevidomého s vodícím psem. Mezi disciplinami nechyběli zejména ty, které mají již svou tradici a které se těší velkému zájmu ze strany soutěžících i všech zúčastněných, např. aranžování květin, počítačové disciplíny, návrh plakátu, malba na sklo a hedvábí, košíkářství, cukrářství, studená kuchyně, šití oděvů, keramika, mechanická montáž, řízení automobilu, háčkování, pletení, drhání, batika, poměrně mladé disciplíny zdobení kraslic, studiová fotografie. Poněkud překvapivý je nezájem o některé osvědčené soutěžní kategorie, v nichž se naši abilympionici výrazně prosadili v minulosti i na mezinárodním poli, např. výroba nábytku nebo technická ilustrace. Ty musely být ze soutěže vyřazeny.

Soutěž doprovázela řada doprovodných akcí - vystoupení našich zpěváků - H. Janků, S. Hložka, J. Melena, K. Melenové, dětských pěveckých a tanečních souborů, ukázky moderních trendů v aranžování květin, ukázky líčení, střelecká soutěž ze vzduchových zbraní, soutěž v luštění křížovek, opékání prasete atd. V sobotu 21. června proběhl na pardubickém vlakovém nádraží ceremoniál slavnostního zpřístupnění nově zrekonstruovaných bezbariérových prostor spojený s prohlídkou vysokorychlostního vlaku (zvedací plošina, místa pro vozíčkáře), výtahu pro vozíčkáře s přístupem na jednotlivá nástupiště a s malým pohoštěním. Exteriér a interiér vlaku Pendolino vypadaly vskutku vkusně a impozantně.

Průběh soutěže od slavnostního zahájení až po vyhlášení výsledků moderoval Josef Melen.

Organizační výbor, rekrutující se z řad členů vedení České abilympijské asociace, se ukázal jako velmi zkušená a sehraný tým profesionálních pracovníků. Je to zejména zásluhou zkušeností, kterými disponuje většina z nich, ať už se jedná o manžele Krpálkovy, Podnecké nebo investigativního novináře, šéfredaktora časopisu Vozíčkář, Miloše Pelikána. Je i zbylé členy organizačního výboru ctí rovněž skutečnost , že se chovají velmi nenápadně a skromně. Pozitivně hodnotím i práci a vystupování mladých dobrovolných pracovníků.

Prvních ročníků národní abilympiády jsem se účastnil každoročně se svou manželkou. Našimi společnými disciplínami byla kresba a návrh plakátu, doménou mé paní se stala studená kuchyně. Vrcholem snažení špičkového či handicapovaného sportovce bývá účast na olympiádě, resp. paralympiádě. Pro abilympionika se tímto bodem stává reprezentace na světové soutěžní přehlídce pracovních schopností a dovedností zdravotně postižených. Nám oběma se tento sen splnil účastí na International Abilympics v australském Perthu v roce 1995. Navzdory handicapu, kterým byla absence informací a mezinárodních zkušeností, se naše výprava z Austrálie s vynikajícím výsledkem.

Následující roky vyplnilo mé studium na vysoké škole. Skloubit dohromady náročné studium a zmíněnou soutěž prostě nešlo. Občas se člověk musí umět vzdát něčeho ve prospěch něčeho jiného. Abilympijské dění jsem ovšem pozorně sledoval z článků v našich periodikách, z abilympijského zpravodaje a dalších materiálů, které mi organizátoři ochotně poskytovali. V této souvislosti musím vyzvednout záslužnou a bohulibou činnost České abilympijské asociace, která udělala pro propagaci soutěže v posledních letech mnoho užitečného a přínosného.

Po delší přestávce jsem znovu zatoužil vychutnat si opět tu jedinečnou, neopakovatelnou atmosféru, kterou pardubická abilympiáda nepochybně má. Žádná verbální, písemná či počítačová informace vám nemůže nahradit osobní poznání. Přihlásil jsem se do letošního kola soutěže a vybral jsem si svou oblíbenou disciplínu - návrh plakátu. Oblíbenou zejména proto, že se v ní pracuje s myšlenkou, nápadem a invencí. Může to být hodně o empirii a dlouholeté praxi, ale nemusí to být pravidlem. Nováčkovská daň totiž tkví zejména v nepochopení principu, smyslu a poslání plakátu. Plakát je totiž specifickou disciplínou, v níž není rozhodujícím aspektem řemeslná zručnost a popisnost. Návrh plakátu klade na soutěžící značné nároky, srovnatelnou disciplínou je do jisté míry studiové fotografie. Zájem o tuto disciplínu je tradičně velký, o čemž svědčí i letošní účast jedenácti soutěžících.

S mimořádným zájmem se setkaly i výtvarné disciplíny - malba na sklo a hedvábí a keramika. Jestliže v prvních dvou případech dominuje barevná složka, u keramických výtvorů jde hlavně o výrazovost, obsah a fantazii. Velmi se mi líbila vítězná práce z nepálené hlíny s námětem "hudby" od autorky p. Nejedlé. Jako "ryby ve vodě" se v této disciplíně pohybují nevidomí účastníci. Za všechny jmenuji alespoň Ivetu Dunkovou z Vlaštoviček u Opavy, která tuto disciplínu v loňském roce vyhrála. Symbolem křehké krásy se smyslem pro kreativitu bylo aranžování květin. Oku a chuťovým buňkám lahodící cukrářské výtvory a výrobky studené kuchyně zanechaly i tentokrát ve všech zúčastněných příjemnou vzpomínku. Soutěžní práce z oboru drhání, pletení, háčkování a batiky měly tradičně vysokou úroveň.

Kromě samotné soutěže a sledování doprovodného programu jsem si našel čas i na popovídání s přáteli. Se spolusoutěžící v návrhu plakátu p. Machovou jsme zavzpomínali na plzeňský Festival kulturně umělecké tvořivosti zdravotně postižených, s nevidomým košíkářem Tondou Kračmerem na turistiku a společné známé ze severu Čech. Pardubice mají mezi našimi městy v mém srdci své místo. Nezapomněl jsem ani na něj a pozdravil jsem ho se svou dcerou Bárou procházkou jeho historickou částí od kostela sv. Bartoloměje k zámku a Pernštýnským náměstím Zelenou bránou k městskému divadlu. V areálu zámku je umístěna Východočeská galerie. Tam jsme si prohlédli expozici gotického, renesančního a barokního umění z jejich sbírek. Při cestě ze zámku nás upoutal křik a impozantní zjev pávů na nádvoří, v příkopech a zídkách v hrdě vztyčených postojích a pózách.

Salesiánské středisko žilo v době trvání abilympiády velmi čilým životem. Přiznám se proto, že jsem nestačil sledovat, jaký je zájem o akce ze strany veřejnosti. Podstatné ovšem je, že jí věnují pozornost představitelé města, politických složek a sponzorů. I to je bezesporu výsledek mravenčí práce a profesionality ze strany organizátorů. Na tom, že má pardubická soutěž stále dobrý zvuk, své jméno a věhlas, na tom mají pochopitelně největší zásluhu ti, kteří sem rok co rok přijíždějí. Složení účastníků se mění, přijíždějí nové neznámé tváře. To svědčí o tom, že informace a dobré reference o kvalitě akce kolují mezi námi, mezi velkou rodinou zdravotně handicapovaných a jejich příznivců. Abilympiáda je jednou z cest k bezbariérovosti a konečné integraci. Jejími cíly by mělo být začleňování handicapovaných do společnosti, zaměstnávání osob se zdravotním postižením, smysluplný a bohatý život bez omezení, diskriminace a bariér všeho typu.

Účast na letošním ročníku národní abilympiády v Pardubicích byla pro mne příjemným pohlazením a osvěžením. Nebyla v žádném případě jakýmsi vytržením z reality, soutěžní přehlídka pracovních schopností a dovedností zdravotně handicapovaných má její protagonisty do běžného života zapojit a nikoliv je z něj vyčlenit.

Abilympionikům, kteří si skvělými výkony v předcházejících kolech této soutěže vybojovali účast na světové abilympiádě v Indii, popřejme hodně úspěchů, inspirace a dobrou reprezentaci. S velkou rodinou handicapovaných tvůrců, řemeslníků, techniků, umělců, profesionálů i autodidaktů, nadšenců a příznivců hnutí se těším na setkání v roce 2004.