Jednou jsem já normálně jela na berušce. Beruška je červené křeslo, které mě vyváží do prvního poschodí a zpět. Když jsem přijela do zátočiny směrem k pokojíčku, kde bydlí můj brácha Martin, tak jsem si jako obyčejně zkontrolovala , jestli jsem opravdu úplně nahoře. Já jsem byla, ale ono se to rozjelo dál do takové zvláštní země snů. V té zemi snů bylo každé dítě postižené, ale to jenom pro jeho dobro. Každé mělo berušku jako já, takže mě mezi sebe klidně přivítaly.

(z pohádky O jízdě na berušce)


Devítiletá Terezka Janáčková z malé obce Česká u Brna zná ještě jednu zemi. Tu si nemusí vymýšlet, tu velmi dobře zná a představuje pro ni především jistotu a pohodu . Je to domek, v němž bydlí s maminkou Evou, tatínkem Mirkem a donedávna ještě s bratry Petrem a Martinem. Kde má svůj pokojík v podkroví, sbírku krtků ( ti nechybějí ani na povlečení), stolek na učení a také rehabilitační stůl. Hodně času tráví Terezka v přízemním velkém pokoji s krbem (ještě o něm bude řeč), s televizorem a s obrázky Jany Ondrušové - Wu"nschové. Stejné obrázky, samozřejmě v menším vydání, zdobí také knížku Terezčiny pohádky. Na sklonku loňského roku je vydalo MC nakladatelství v Brně. Není určena jen dětským čtenářům. Určitě zaujme i vás, pokud ovšem máte alespoň trochu představivosti a fantazie. To vše Terezce Janáčkové rozhodně nechybí. Pohádky a příběhy, které si sama vymyslela, anebo se jí zdály, vyprávěla své mamince a ta je poctivě zapisovala. Abych vás s autorkou pohádek blíže seznámila, zvolila jsem obrácený postup. Vyprávěla o ní její maminka, zapisovala jsem já.. Terezka si zatím kreslila a poslouchala nás. Ale občas jí to nedalo a maminčino vyprávění doplnila. Paní Janáčková byla velmi upřímná.

" Na Terezku jsme se všichni moc těšili. Ale nějak chvátala na svět, narodila se o tři měsíce dřív. Dlouho ležela v inkubátoru, když jsme ji odváželi z nemocnice, nevěděla jsem, že má dětskou mozkovou obrnu. Teprve když měla rok, najednou nám lékaři nedávali žádnou naději a dosti nešetrně sdělili, jakou má diagnózu. Nikdo nám ale nevysvětlil, jak se bude její stav dále vyvíjet. Poctivě jsme s ní začali cvičit a to pod vedením paní Jitky Trčkové. Ale stále jsme nevěděli, co bude s dcerkou dál. Pak jsme se dozvěděli o panu primáři Severovi z Nového Města na Moravě. Zajeli jsme za ním a on nám vysvětlil, co se vlastně v mozku naší dcery děje, jaký bude další vývoj.Psychicky nám velice pomohl. Přestali jsme Terezčino postižení považovat za neštěstí a pak začalo všechno jít".

Co ale vedlo k mimořádnému rozvoji Terezčiny představivosti a fantazie? Někde musel být impuls, který tento rozvoj ovlivnil. Který jí otevřel okno do světa toho, co lidské oko nezahlédlo a nezahlédne nikdy.

" Možná to ovlivnila jedna skutečnost. Když byla Terezka malá, řekli nám navíc doktoři, že možná nebude vidět. Byli jsme z toho velice nešťastní. Přemýšleli jsme o tom, jak jí přiblížit okolní svět. A tak jsem jí všechno podrobně popisovala. Když jsme třeba jeli kolem stromu, vyprávěla jsem jí, jak strom vypadá, že má větve a listy, sedají na něj ptáci a podobně. Tak jsme jí podrobně popisovali i ostatní věci v okolí. Po bratrech jí zbylo hodně pohádkových knížek, stále jsme jí je četli, povídali si s ní. Připravovali jsme ji na život nevidomého děvčátka. Chmurná předpověď se na štěstí nesplnila. Terezka je sice slabozraká, nosí brýle, ale vidí. No a ta práce, kterou jsme si s ní dali, se nakonec vyplatila. Všechna slova se do ní ukládala, když kolem třetího roku začala mluvit, měla už bohatou slovní zásobu. Byli jsme překvapeni, co si všechno pamatuje. Před tím, než začala chodit do školy, vozili jsme ji do stacionáře na Labské ulici v Brně -Bohunicích, tam se jí paní učitelky také velice věnovaly. Najednou si začala vymýšlet všelijaké příběhy, vyprávěla nám sny, které se jí zdály. Stačilo jí třeba ležet u krbu, dívat se do plamenů a její fantazie začala pracovat naplno. Povídala si s plamínkem, ale hodným, pak nám vyprávěla, že se také stala plamínkem a co všechno viděla.

( Terezčin dodatek: " Ale to všechno je pravda, já u krbu ležím moc ráda, plamínky jsou veselé a hřejí.")

Kdo vlastně přišel na nápad ,aby z Terezčiných pohádek a příběhů vznikla knížka?

" Byla to více méně náhoda. Já jsem do obyčejného sešitu psala propiskou to, co mi Terezka povídala.Psala jsem všechno doslova, jak říkala. Ona si totiž víc než půl roku pamatovala každé slovo, znemožnila vlastně veškeré úpravy. Sešit dlouho ležel nepovšimnutý, nevšímali jsme si ho. Až když naše teta měla osmdesáté narozeniny, hledali jsme nějaký originální dárek. Terezčiny pohádky a příběhy jsem přepsala do počítače a vytiskla. Dárek dostala nejdříve teta, pak babička a bratři. Všem se moc líbily. Pak se jeden výtisk dostal do rukou paní doktorky Marie Kuncové z nakladatelství MC v Brně. Když žádala o povolení k vydání, nemysleli jsme si, že to bude na knížku. ( Poznámka Terezky:"Já taky ne. Kdybych nenapsala tu knížku, zlobili byste se?") Vůbec ne, však to Terezko dobře víš. Ale celé rodině to pomohlo, dodalo nám to sebevědomí, po osmi letech to bylo první uznání práce s Terezkou. V nakladatelství si s knížkou dali práci, vybavili ji pěknými ilustracemi. Text jazykově neupravili,aby zůstala zachována originalita dětského vypravování. Když jsme knížku poprvé ukázali Terezce, byla velice nadšená, ale také rozpačitá. (Poznámka Terezky: " Ale nejdřív jsem se na ni nechtěla dívat".) Ale knížka vyšla, měla dcerka dokonce autogramiádu - ta byla 14. listopadu loňského roku v literární kavárně knihkupectví Akademia v Brně. Byli jsme překvapení, kolik lidí na autogramiádu přišlo. Asi to bylo tím, že se knížka objevila v knihkupectví před vánocemi."

Nemyslím, že to bylo jen kvůli termínu autogramiády. Ta knížka je doslova pohlazením po duši. Mně se na ní nejvíc líbí skutečnost, že Terezčin vysněný svět je plný pohody a veselí. A také tím, že při svých toulkách pohádkovým světem na vás neustále myslí. Že vždy najde způsob. jak vám dát zprávu, kde zrovna je a že se zase vrátí.?

" Asi to bude tím, že naše rodina stále drží pohromadě, že s Terezkou stále někdo je. Já jsem kvůli ní odešla ze zaměstnání a zůstala doma. Manžel změnil zaměstnání, aby se jí mohl více věnovat. Kluci už sice po ukončení studia na vysoké škole odešli z domu, ale za sestrou stále chodí, nebo jezdíme za nimi do Źebetína. A Terezka se na každou návštěvu moc těší. (Poznámka Terezky: " Já mám všechny ráda, ale nejvíc asi maminku. Tak ji občas překouzlím, aby mohla do pohádky se mnou. )

Když začala Terezka vyprávět svoje příběhy, neuměla ještě číst ani psát. Teď už je druhý rok žákyní Speciální základní školy pro tělesně postižené v Brně na Kociánce. Neuvažujete o tom, že by navštěvovala normální školu?

" Hned jak knížka vyšla, ozval se pan učitel Dušan Peterka ze Základní školy v Lelekovicích. Nabídl, že Terezka může kdykoliv přijít do vyučování. Je to velice dobrá škola, mají tam dramatický kroužek, angličtinu. Ve druhé třídě je 18 dětí. Dcerka se tam už byla podívat, ale do normální školy se jí nechce. Ani my o tom zatím neuvažujeme. Terezka by se bez osobního asistenta v takové škole neobešla. A jak to vypadá s osobními asistenty dobře víme. Není jich dost, zatím také není dořešena otázka placení těchto asistentů. Navíc je podmínkou, že se musí naučit psát rukou, aby zažila úspěch, aby nebyla opomíjena. Se speciální školou na Kociánce jsme velice spokojeni, vyučování tam probíhá s ohledem na možnosti tělesně postižených dětí. Přitom stihnou výuku jako jiné školy. Ale jednoho dne dojde k tomu, že dcerka půjde do školy s ostatními dětmi, to nám je jasné. Navíc Terezka se velice ráda učí, na vysvědčení teď měla samé jedničky. ( Poznámka Terezky: " Nemám ráda češtinu. Víc mě baví výtvarná výchova, protože vyrábíme výkresy. Ale jsem ráda, že už jsou prázdniny. Já totiž jedu s Archou do Lomnice u Tišnova na tábor. Budeme tam celý týden. Jede taky moje kamarádka Verča Máchalová.A taky se těším, že budeme chodit plavat. Já moc ráda plavu".)

Jednou jsem normálně plavala v bazénu v Kontaktu bez bariér, kam chodím a jsem členem. Plavala jsem s trenérem. Já jsem jednička v potápění. Když jsem se pořádně rozhlédla u dna, uviděla jsem vrátka. Opustila jsem trenérovu náruč a zmizela jsem ve dnu bazénu.

Trenér mě hledal, ale vrátek si nevšiml, protože jsou pro dospělé neviditelná. Hledali mě i ostatní, ale už mě nenašli, protože jsem byla za vrátky ve světě kouzel pro plavce. Bylo to tam plné potápěčských bomb, výroben mušlí, váčků na sůl do moří a co je důležité - chobotnic, plavců a poloplavců, kteří se už dokázali sami potápět.

(z pohádky O plavání)

" Potápět do hloubky naučil Terezku starší bratr. Pro její rehabilitaci je to velice výhodné a tak chodíme plavat s občanským sdružením Kontakt Bb, který pro handicapované děti zajišťuje hodiny plavání na různých místech, třeba v bazénu v Kuřimi, nebo v brněnském hotelu Santon. Už se moc těšíme, až bude otevřen bezbariérový bazén na Kraví hoře v Brně. Nevyhýbáme se ani jiným sportům. ( Poznámka Terezky: " Já taky ráda lyžuju. A když je sníh, jezdíme na hory." ) Ano, na hory jezdíme, Terezka má pod kočárkem speciální lyže. Jezdíme celá rodina, i kluci, protože s Terezkou je všude veselo. Však se taky o sestřičku od malička starali, vymýšleli všelijaké pomůcky, které jí pomáhaly. Vymysleli pro ni třeba zvláštní tiskárnu, hračky, udělali magnetické šachy. S péčí o Terezku se s námi kluci podělili jak mohli."

Ale přece jen jste si vzhledem k Terezčinu postižení museli zařídit život jinak…<
/b>

" To je pravda, ale život kvůli tomu není horší. Mít handicapované dítě není žádná tragédie. Poznala jsem to, když jsem sama vážně onemocněla. I když jsme teď zůstali na péči o Terezku sami, stačíme na ni. Prostě jsme si všechno jinak rozdělili, snažíme se, být s ní co nejvíc. Samozřejmě při nejlepší organizaci to někdy nevychází tak, jak by si člověk přál. Ale jsme spokojeni, jak daleko jsme se dostali. Že Terezčin stav se zlepšil, že je to bystré děvče, někdy ale dost upovídané. Ještě musíme přidat na cvičení a nepřestaneme, dokud dcerka nebude stát na vlastních nohách. Odborníci nám řekli, že možnosti jsou otevřené, že nějaká pravděpodobnost je. A když je pravděpodobnost, je i naděje. Ćas se krátí, cvičení a rehabilitace je na Terezce vidět, ale ještě nemá potřebnou stabilitu. Chtěli bychom, aby z vozíku udělala alespoň pár potřebných kroků. Chodíme na cvičení do Dětské nemocnice v Brně, jezdíme do Svratouchu za léčitelem panem Pasekou, který Terezčin stav sleduje a také doporučuje intenzivní cvičení. Terezka má zatím doma dobrý servis, do cvičení se jí nechce, ale až pocítí nutnost se něco naučit, tak se jí to určitě povede. ( Poznámka Terezky: " To je dost tvrdý, co říkáš". )

Terezko - a co pohádky ?

" Teď na ně nemám čas. Musím cvičit."