Pardubice - Dát své dítě do specializované školy nebo ústavu, nebo se snažit začlenit jej mezi vrstevníky do klasické základní školy? Podobné dilema absolvuje většina rodičů převážně tělesně postižených dětí. Integrace postižených ale i po letech od změny přístupu k těmto lidem naráží na řadu překážek.

Když už se podaří najít vhodnou školu, nastávají problémy se zajištěním potřebných asistentů, bez nichž se děti často neobejdou. Situaci komplikují podle odborníků i sami rodiče, kteří mohou přecenit schopnosti dětí a připraví tak horké chvilky nejen svým potomkům, ale i personálu školy. "Se začleňováním postižených dětí do běžných základních škol souhlasím, ale integrace za každou cenu nemá smysl. Při některých typech postižení je nesmyslné umísťovat děti do základních škol, přesto se rodiče za každou cenu snaží přinutit školy, aby jejich potomky přijaly,"říká Jiří Knoll, ředitel Pedagogicko-psychologické poradny v Pardubicích. Rodiče by se měli poradit s odborníky, zda je nutné umístit jejich dítě do speciální školy. Rozhodující je totiž vždy druh postižení i jeho stupeň. "Do speciálních školy jsou většinou umístěny děti, které mají kombinované vady. Často mají narušené rozumové schopnosti, musely by tedy pravděpodobně stejně navštěvovat zvláštní školu, a ještě k tomu mají přidružené nějaké tělesné postižení. Domnívám se, že dětí s výhradně tělesným postižením je například ve specializované škole Svítání minimum,"míní Knoll."Pokud mají rodiče i odborníci pocit, že dítě má šanci zapojit se do normální základní školy, pak by toho měli využít. Škola by pak měla vyjít rodičům vstříc a rodiče by naopak měli dítěti věnovat dostatek času a pozornosti, aby na škole uspělo.

Rodiče postižených dětí musí podle Knolla zůstat sebekritičtí a nelámat věci přes koleno. Pokud budou prý příliš urputní a přinutí dítě chodit do normální školy, může jejich potomek strádat, cítit se nespokojený, osamělý, jiný. A rodiče navíc promarní příležitost rozvíjet dětské schopnosti v rámci možností pod dohledem speciálně vyškolených pedagogů. Ty na Pardubicku nabízí třeba Speciální škola Svítání.

Speciální škola problémy úplně nevyřeší

Umístění do speciální školy ale není podle ředitelky Svítání Miluše Horské také úplně ideální řešení. "Pokud se před nástupem do první třídy vyskytnou u dětí nějaké problémy, dáváme jim možnost připravit se u nás. Vždy by ale měly využít šance zapojit se do normální školy. Na základní školu ve Svítání jsem pyšná, ale do jisté míry tu děti rozmazlujeme. Děti, které na to mají, by měly navštěvovat normální školu a seznámit se se svými vrstevníky. Pokud by žily jenom ve Svítání, byly by ve skutečném světě oslabeni,"říká Horská.

Integrace dětí do běžných tříd podle Horské není pro slabé povahy. Rodiče musí mít velmi silné nervy, nesmí se nechat odbýt, jinak by nic nezmohly. Na každé dveře je potřeba čtyřikrát zaklepat a nenechat se pak vyhodit, aby se věci zdárně pohnuly kupředu. Vždy ale záleží na ochotě školy, na vstřícnosti ředitele školy i učitelů.

"Studuji speciální i sociální pedagogiku, kde se píše, jak integrace teoreticky pěkně funguje. V praxi je to ale jinak. Ze zahraničí a z knih se dozvídám o tom, jak je rodičům, kterým se postižené dítě narodí, od začátku nabízena pomoc. Když se ale narodil náš Martin, raná péče nebo příprava do školy chyběla. Naštěstí i to se začíná postupně měnit,"říká Iva Bandžuchová, která má za sebou přemlouvací "kolečko"kvůli integraci svého postiženého syna Martina do běžné základní školy.

Speciální škola Svítání totiž poskytuje výuku jen na prvním stupni. "Nikdy jsme na naší škole neusilovali o vytvoření druhého stupně základní školy. Naším cílem je nabídnout mentálně postiženým dětem nadstandardní péči, jakési útočiště a azyl, zároveň ale usilujeme o maximální integraci dětí bez mentálního postižení do běžných škol v případech, kde je to možné,"vysvětluje Horská.

Integrace dětí na prvním stupni je podle odborníků vždy snazší a většinou se podaří. Děti totiž ve třídě vyučuje pouze jediný učitel, a tak se snáz dokáže nárokům postižených dětí přizpůsobit. "Na druhém stupni učí děti mnoho pedagogů, a to vždy znamená mnoho obav, neznalosti a také výmluv. Je až neuvěřitelné, nakolik některé školy dokázaly vyprecizovat výmluvy, proč postižené děti nepřijmou,"vysvětluje ředitelka Svítání.

Peníze na asistenty shánějí také rodiče

Obtížnost zajistit svým postiženým dětem alespoň povinné základní vzdělání je podle matky Martina Ivy Bandžuchové další ranou, kterou život rodičům připraví. "Pokud se rodičům narodí postižené dítě, trvá jim dlouho, než se s tím vyrovnají. Ve chvíli, kdy už se jim to začne dařit, nastanou podobné problémy. Rodiče nepočítají s tím, že budou muset celý život běhat a doprošovat se o věci, které jsou samozřejmé jako například povinné vzdělání,"říká Bandžuchová, které se po dlouhém hledání podařilo umístit syna na Základní školu Bratranců Veverkových, kde jí vyšli vstříc.

Pro školu je integrace postižených dětí vždy velkou zátěží a vše je komplikováno také špatnými právními předpisy. "Dosud chybí systémové řešení celého problému, takže za úspěšnou integrací stojí ochota rodičů a dalších zúčastněných lidí běhat, zařizovat a shánět peníze. Školy občas řeknou, dobrá, dítě si vezmeme, ale jako by si přitom neuvědomovaly, že mohou přijít další žáci a každý z nich stráví na škole devět let,"říká Horská.

Jednou z pardubických škol, která má s integrací postižených dětí zkušenosti, je Základní škola Polabiny I. Od září tam nastoupí do první třídy další dvě děti na vozíčku. Problém byl ale opět se sháněním peněz na asistenty.

"Stojí nám za to, aby tyhle děti dostaly šanci. Paní učitelky, do jejichž tříd budou děti docházet, navštívily několik škol a budou mít k dispozici dva civilkáře. Na ně nám ale nikdo peníze nedá. Buď je zaplatí škola z vlastního rozpočtu, nebo se pokusí sehnat peníze od rodičů. Nadace sice přispějí třeba na pomůcky, ale mají pocit, že asistenci by měl platit stát,"říká ředitel polabinské školy Radek Hejný.

Problém s financováním asistentů by mohla vyřešit pouhá dohoda mezi dvěma ministerstvy. Ministerstvo školství chce totiž přispívat jen na pedagogickou asistenci, osobní asistenci má ale platit ministerstvo práce a sociálních věcí. "Jak to má ale škola rozlišit. Jeden člověk půjde s dítětem na toaletu a druhý mu rozevře učebnici při výuce? To je přeci nesmysl,"míní Hejný. Škola se zatím ale musí obejít také bez bezbariérových toalet.

Boj o žáka brání zřízení speciálních tříd

Otázky, zda zařadit děti do speciálních tříd, nebo je nechat navštěvovat běžnou školu, vyvstává i v případě žáků s těžším stupněm poruch učení, jako je například dysgrafie či dyslexie.

"Bohužel v celém okrese Pardubice není ani jediná taková třída, takže děti jsou vlastně nechtíc vždy integrovány do obyčejných základních škol. Domnívám se, že školy by měly zájem zřídit takové třídy, bohužel o ně nestojí rodiče. Loni jsme chtěli podobnou třídu v Pardubicích zřídit. Rozeslali jsme dopisy asi stovce rodičů, odpověděli nám ale pouze tři zájemci,"tvrdí ředitel pedagogicko-psychologické poradny Jiří Knoll.

Znamená to tedy, že školy si dnes snaží kvůli penězům udržet každého školáka, a proto rodičům slibují, že jejich dětem zajistí speciální péči? Podle Knolla to může být jeden z důvodů.

"V mnoha případech to tak opravdu je, protože našimi kurzy pro asistenty a učitele dyslektiků prošlo již mnoho pedagogů. Snad na každé škole se vykytuje několik vyučujících, kteří jsou schopní poradit si s dyslektickými či dysgrafickými dětmi,"uzavírá ředitel poradny.