"Účelem komunitního plánování sociálních služeb je zajistit dostupnost sociálních služeb v každé obci, je to odpověď na otázku, jaké služby jsou potřeba v konkrétním místě," říká Ondřej Žežula z ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), který byl mimo jiné jedním z koordinátorů česko-britského projektu na podporu MPSV při reformě sociálních služeb.

Podle představitelů Národní rady zdravotně postižených se stát chce v připravovaném zákoně zbavit odpovědnosti za sociální služby. Ohrožuje reforma sociálních služeb zdravotně postižené?

Vláda připravuje postupné převádění peněz určených na zajišťování sociálních služeb na kraje a obce. To může být velmi znejišťující, protože rozhodování o jejich použití se dostává do kompetence obecních zastupitelstev. Myslím však, že nehrozí, že by peníze na sociální služby chtěly kraje použít na výstavbu dálnic. Ke krajskému zastupiteli má člověk na vozíčku blíž než k ministerskému úředníkovi nebo politikovi v parlamentu. Může víc ovlivnit to, co kraj dělá. Riziko opomenutí potřeb zdravotně postižených tedy není až tak kritické. To by si kraj mohl dovolit nanejvýš jednou - i o tom lze velmi pochybovat.

Je myšlenka plánování sociálních služeb slučitelná s požadavkem, aby peníze šly "za klientem"?

Příspěvek na péči podle mne posiluje práva lidí se zdravotním postižením a s komunitním plánováním sociálních služeb slučitelný je. Tito lidé by měli mít možnost rozhodovat, jakou službu si za příslušný obnos pořídí. Nejprve by se však měl zpracovat zákon o sociálních službách, který nařídí, že pokud v obci žijí lidé se zdravotním postižením a mají určité potřeby, je povinností obce jejich situaci nějak řešit.

Považujete systémy komunitního plánování a platby "na hlavu" za kompatibilní?

Platba na hlavu je jedna z možných variant způsobu financování sociálních služeb. Přípravou tohoto systému jsme se zabývali zhruba před rokem. Záměrem bylo distribuovat peníze na sociální služby podle počtu lidí, kteří v obci žijí, a podle dalších kritérií. Na základě politického rozhodnutí byly tyto práce zastaveny ve prospěch rozpočtového určení daní. V Británii a ve Spojených státech, kde kapitační příspěvek funguje, šlo především o posílení práv lidí se zdravotním postižením. Tyto příspěvky jsou vypláceny z důchodového pojištění, nejdou z peněz na sociální služby. Myslím, že oba systémy slučitelné jsou. Pokud ale nebude nejprve vytvořen systém sociálních služeb v obci a pravidla pro jeho fungování, neměli by postižení co nakupovat.

Co všechno si postižení ve Velké Británii z tohoto příspěvku platí?

Základní požadavek je, aby člověk s postižením mohl žít srovnatelným způsobem, nebo v téměř stejných podmínkách jako ostatní. Z těchto peněz se v Anglii platí například nájem, zajištění světla, tepla, praní, úklid bytu tak, aby ten člověk mohl samostatně bydlet, ale i osobní asistent či rehabilitace. Myslím, že by to byl velký balík peněz, a nejsem si jistý, jestli je systémové zařazovat tento fenomén do zákona o sociálních službách. Posláním této normy je pouze vytvoření podmínek pro zajištění dostupnosti služeb, jejich kvality, rovnosti poskytovatelů - obecních, ziskových, nestátních, rovnosti uživatelů či transparentnosti systému sociálních služeb.

Předseda sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Milan Pešák se obává, že když se zákon schválí, nebudou pak už peníze na kapitační příspěvek a jeho případné zavedení se tím pádem zablokuje na dlouhá léta.

Po pravdě řečeno nevím, zda by příspěvek na péči měl být hrazen z peněz na sociální služby. Například v Německu mají na rozdíl od nás sociální pojišťovnu. Ovšem nyní se u nás přemýšlí o úsporách, takže si nedovedu představit, že by někdo souhlasil s vybudováním systému sociálních pojišťoven. Bylo by však možné pracovat s penězi, ze kterých jsou vypláceny dávky sociální péče.

Nemohly by být zdravotně postiženým vypláceny určité dávky ze zdravotního pojištění?

Člověk se zdravotním postižením je omezen v důsledku svého zdravotního stavu, ale vtip je v tom, že sociální služby mu mají pomoci, aby jeho společenské možnosti byly stejné, jako kdyby postižení neměl. Aby člověk se zdravotním postižením mohl chodit normálně na pivo, do školy, do práce, dostal se do autobusu. Řešení těchto problémů by nemělo být placeno ze zdravotního pojištění. Z toho nechť se hradí věci indikované lékařem.

Vezměme si ale případ hluchoslepého člověka. Ten vzhledem k závažnosti a komplexnosti svého postižení nutně potřebuje řadu sociálních služeb, například osobního asistenta, chráněné bydlení, psychologické poradenství. Neměl by na ně mít nárok?

Podmínky pro získání sociální služby by měly být rovné pro všechny. Neměla by se zkoumat příčina nepříznivé sociální situace, která člověku neumožňuje žít plnohodnotný život. Ta může vzniknout v důsledku užívání drog, pobytu v kriminálu, špatného rodinného prostředí, náhlé osobní krize, zdravotního postižení. Není důvod, proč by člověk, který je v nepříznivé situaci od narození, měl mít jiné postavení než ten, který se do ní dostal poté, co se mu v autě zabila manželka s dětmi a on to psychicky nezvládl. Návrh zákona říká, že každý má nárok na posouzení své situace a na základě toho na odpovídající služby, které mu umožní vrátit se do běžného života a stát se v maximální možné míře na službě nezávislým.

Pak by ale těžce zdravotně postižení museli čekat, zda jim obec přizná nebo nepřizná služby, na kterých jsou životně závislí. Mohou mít strach, že jim služba nebude poskytnuta vůbec nebo že jim nebude poskytnuta včas a v dostatečné kvalitě.

Služby bude moci nabízet pouze registrovaný poskytovatel, který splnil požadované standardy kvality. Ale o tom, že by měly být nějaké služby nárokové, přesvědčen nejsem, protože to je bianko šek.

Ale například paraplegici, a těch není zase tolik, ten bianco šek potřebují.

Podívejme se, jaká je situace dnes - tito lidé žádný nárok nemají. Takovému člověku bude zřejmě nabídnut nějaký ústav, rezidenční péče. V nově nastaveném systému bychom měli hledat jiné postupy, které mu umožní setrvat v domácím prostředí a přitom dostatečně saturovat jeho potřeby. Když chtěl jít člověk na vozíku před pěti lety v Olomouci na kafe, bylo přístupné pouze jediné zahradní posezení, dnes se tam vozíčkáři nedostanou pouze do jediné hospody. A o to v sociálních službách jde - aby člověk na vozíčku nemusel čekat pod schody, až někdo přijde a vynese ho nahoru.