Do Základní školy při Biskupském gymnáziu v Bohosudově chodí tři děti se zbytky zraku. Jsou již několik let zařazeny do tříd mezi ostatní s běžným vyučováním. Pro integraci mezi zdravé děti se rozhodlo vedení školy i pedagogové. Zprvu se nad věcí víc zamýšleli, ale v zásadě věděli, že nemohou děti odmítnout. Prostě proto, že si žádnou selekci nezaslouží.

"Dnes víme, že jsme se rozhodli správně. Na počátku jsme ale opravdu trochu déle, než je obvyklé, přemýšleli. Neměli jsme žádné zkušenosti," říká ředitelka Jana Pucharová.

Přiznává, že důležité rozhodnutí udělala její předchůdkyně Mgr. Eva Leixnerová, která žádosti rodičů vyhověla. Byla to ona, která získala oporu školského úřadu, některých sponzorů a Nadace Olgy Havlové pro získání důležitých pomůcek. "Bez nich by postižené děti, které rozeznávají většinou světlo a tmu, nemohly ve třídě pracovat. Když pomineme péči pedagoga, která musí být maximální, bez speciální televizní lupy, kterou musí mít takový školák k dispozici, je výuka nemyslitelná," vysvětluje nezbytnost speciálních pomůcek J. Pucharová.

Pořizovací hodnota věcí, které zrakově postižené děti pro život potřebují, dosahuje závratných výšek. Například televizní lupa stojí, bez televize, až sto tisíc korun. Podle pojišťovny na ni má nárok dítě od šesti let věku. Škola ovšem musí myslet i na další podpůrné zařízení, jako je velká kopírka, na níž dětem často kopírují a zvětšují pomůcky do příslušného formátu. Ve třídě musí mít celý den rozsvícená světla přídavných lamp na desce stolů, děti musí mít k dispozici dostatečné množství fixů, kterými píší, velkoformátové sešity, různé papírové kartičky a také desky lavic musí být speciálně nastavitelné.

Škola musí pamatovat s předstihem na řadu specifik a potřeby dětí, které byly integrovány do běžného vyučování a režimu. "V Bohosudově mají pedagogové obrovskou vůli a schopnost dát Pepíkovi Mrázkovi, Tadeášovi Holečkovi i Lucince Ivaniskové to, co potřebují. Děti dělají neuvěřitelné pokroky, také sociálně zrají," tvrdí Mgr. Blanka Čulíková z pražského Speciálního pedagogického centra Jaroslava Ježka.

"Jsme zařízení, které podporuje a provází rodiny dětí se zrakovým a kombinovaným postižením. Poskytujeme všem zainteresovaným, včetně pedagogů, pomoc. Využít mohou všech našich služeb, které nabízíme zrakově postiženým ve věku od 3 do 18 let. Bohosudovské děti jsou tak trochu moje, protože s jejich rodinami jsem několik let v úzkém kontaktu. Skoro jde až o intimní vztah. Mohu posoudit jakými změnami Pepík, Tadeáš i Lucinka procházejí. Mění se ze dne na den, integrace se zdravými spolužáky jim prospívá. Škola odvádí obrovský kus práce. A to pedagogové stále mají strach, zda dělají dost. Zodpovědně říkám, že jejich práce, vůle a odhodlání jsou obrovské. Mám z toho nesmírnou radost," svěřuje se B. Čulíková.

První zkušenosti se zrakově postiženými podstoupila dnešní ředitelka Pucharová, na ni po čtyřech letech navázala a pokračuje i nyní Mgr. Helena Pechová, v dalších předmětech také Mgr. Jana Blažková a Mgr. Krsová. Jejich erudice, cit, houževnatost, velkorysost a schopnost naučit takové děti číst, psát, počítat, kreslit, vysvětlit pojmy v geometrii, dokázat je zapojit do her a všech školních aktivit, se dá těžko popsat obyčejnými slovy. To musí mít člověk v sobě. Všechny, včetně Mgr. Petra Lisnera, který například Tadeáše doslova nosí při fotbalovém utkání na zádech, jen aby prožil euforii z gólu v brance, který vsítilo jeho družstvo, si zaslouží náš obdiv a úctu. Slova, na která dnes příliš místa v našem slovníku nemáme.

Také asistenti, kteří ve škole dětem, díky pochopení úřadu práce, každému z nich pomáhají, mají zásluhu na tom, že se necítí odstrčeni, méněcenní, že učivo zvládají. Neměli bychom ani zapomenout na rodiče, kteří touží, aby jejich potomci, byť handicapovaní, prožívali dětství se vším všudy a v dospělosti našli odvahu pustit se pomyslné ruky a vést život jako ostatní. Odměnou za vytrvalost ve snažení jim může být například to, s jakou odvahou a energií Pepík usedá na kolo a projíždí se venku, jak Lucinka ve škole prospívá, nebo jaké pokroky dělá Tadeáš v hipoterapii.

"Chováme se k nim jako k ostatním, neděláme úlevy, jen občas zohledňujeme drobnosti, které jsou dané postižením. Jenom více, než na ostatní, na ně myslíme, co ještě musíme udělat lépe," říká za všechny ve škole učitelka Pechová.