Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Možná nevíte, že každý desátý obyvatel Evropy žije se zdravotním postižením. Co nabízí Evropská unie lidem, co nevidí, neslyší nebo například nemohou chodit? Asi už tušíte, že právě handicapovaným věnujeme dnešní pořad. V reportáži z Finska se dozvíte, že v Helsinkách se člověk na vozíku dostane snadno do úřadů, do obchodů i za zábavou. Co tomu předcházelo, to vám vypoví vozíčkář Ismo Helén. Ve studiu se pak zeptáme, zda Evropská unie celkově v boji s diskriminací je úspěšnější než my? Jaké mají vyhlídky čeští vozíčkáři, že se jejich situace zlepší? Nakonec se podíváme do jednoho z nejpohodlnějších a nejbezpečnějších míst v Německu, do Mnichova. Šestým rokem tam žije překladatelka Jana Vymazalová. Teď ale zůstaneme v Praze, konkrétně v centru Paraple, kde se lidé po úrazu páteře učí samostatně žít. Do života na vlastních dvou kolech vás zasvětí Karolína Piroutková.

Karolína Piroutková:

Já jsem na vozíku 8 let, od roku 1995, kdy jsem měla úraz na snowboardu. Potom úrazu vlastně je to takový šok, že vlastně nevíte, člověk si to nějak nechce připouštět, že by se něco takového mohlo stát, takže po těch operací nastává operace, velice intenzivní operace, nejdříve v nemocnici, pak v různých rehabilitačních centrech a vlastně konkrétně já jsme se několik let stále intenzivně rehabilitovala a snažila jsem se získat maximum, jakožto zdraví nějakého, co zůstalo. Prostě potom úrazu člověk je v nemocnici. Já jsem byla v nemocnici rok a vlastně všechno ostatní za mě zařizovala rodina, takže ta byla pro mě vlastně klíčová. Tatínek cvičil, maminka se mnou jezdila po těch rehabilitačních ústavech. V případě, že bylo potřeba jet do školy nebo na rehabilitaci, tak mě tam zase odvezla sestra, která byla na mateřské dovolené, takže celá rodina se zapojila. Konkrétně centrum Paraple má síť svojí kontaktní, takže aktivně vyhledává lidi už po úrazu samo a rovnou už přichází poradenství, pomoci, takže potom ten konkrétní člověk poraněný a celá jeho rodina samozřejmě mají situaci ulehčenou, protože za nimi přijde někdo, kdo už ví, co bude následovat a poradí jim. V mém konkrétním případě nastoupilo to centrum Paraple, které zapůjčilo vozík, který by pro něj byl vhodnější, který jsem si původně vybrala. Ukázali mi, na jakých matracích sedět, co mít případně na ležení a tak. To období, kdy člověk se vlastně s tím vším smíří a opět začne aktivně žít, tak to je u každého člověka jiné. To opravdu záleží na jednotlivé psychice. U mě se to tak hlavně rozběhlo asi v tom momentě, kdy jsme získala auto, vlastně jsem už mohla jezdit do společnosti, mohla jsem začít chodit znovu do školy, mohla jsem jezdit s kamarády někam, cokoliv. To už člověka i dál motivuje k tomu, že zase opět si začne sám zařizovat věci i na ty fyzičku více dbá, protože musí jezdit po městě sám, už ho nikdo nebude tlačit. Já jsem měla trošku štěstí v zázemí té rodiny, že mně tedy to auto koupil tatínek, ale samozřejmě nemusel platit celou částku. Každý, kdo je na vozíku, tak má nárok požádat o příspěvek na koupi motorového vozidla, ta může být až 100 tis. Kč. Já tedy můžu posoudit situaci v Praze, nevím, jak je to na venkově, ale myslím, že tam to bude ještě horší, tak ta městská hromadná doprava prostě zatím stále není vyhovující, takže vlastně v Praze vozíčkář bez auta je hodně omezený, hodně ztracený, protože i když třeba na nových stanicích metra už jsou bezbariérové vstupy a výstupy, tak třeba na trase C, na které jsem bydlela já, tak na většině není. Opravdu je problém se do toho metra dostat. Většina lidí na vozíku neumí sama jezdit po eskalátorech, to umí opravdu jen ti zdatnější, ale je plno stanic, na kterých ani eskalátory nejsou. Myslí, že to auto je opravdu nezbytné. Ani ten pohyb s automobilem není úplně snadný, protože v Praze a myslím, že i jinde v republice stále celkem málo vyhrazených míst, ale ty by možná i stačila, kdyby na nich neparkovali ostatní řidiči, takže to je náš věčný problém, že přijedete, ať už před obchodní dům, před úřad, kamkoliv a ta místa jsou prostě většinou obsazená. Přítel byl nedávno na služební cestě v Německu a přijel zpátky a úplně se celý rozplýval, jak je tam myšleno úplně na všechno, všechna parkovací místa jsou volná, všude jsou přístupy, všechny tramvaje, autobusy byly bezbariérové. Já jsem letos v březnu dodělala vysokou školu ekonomickou, takže momentálně jsem v takovém období, kdy se porozhlížím a začínám si hledat práci, ale myslím že problém s tím určitě nějaké budou už jenom z toho hlediska, že opravdu potřebuji, aby ten objekt, do kterého bych případně dojížděla, byl určitým způsobem bezbariérový. Pokud tam budou schody, tak to bude veliká překážka pro mě a už mi to bude bránit v tom tu práci vykonávat. Já jako držitel průkazu ZTP/P vlastně mám nárok požádat o umístění v bezbariérovém domě, tak to jsem udělala u magistrátu, pak to trvalo rok a půl často intenzivního různého ptaní se a naléhání a byl nám přidělen s přítelem tento krásný byt v Kunraticích. Přestože se stále v Praze nové byty staví, tak je jich pořád nedostatek, protože jenom lidí na vozíku každý rok přibude 200. Myslím, že jsme měli velké štěstí, že se nám podařilo tento byt získat. Já sama konkrétně úplně nemám představu o všech těch normách a pravidlech, jak to chodí v EU, ale tak nějak všichni doufáme, že se nám to tady trošku ještě zlepší a vůbec, že se naší lidé trošku tou mentalitou přiblíží tomu západu a začnou ty normy dodržovat. Za těch 8 let, co na tom vozíku jsem, tak opravdu vidím, že se mění hrozně moc věcí. Já si jsem vědoma toho, že to nemůže jít všechno z roku na rok, že všechny ty obrubníky nezmizí a tak, ale já myslím, že pomalými kroky, ale že jdeme správným směrem.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

A kdo jiný než Karolína Piroutková je také hostem v našem studiu. Dobrý večer.

Karolína Piroutková:

Dobrý večer.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Vítám také Štefana Čulíka z ministerstva práce a sociálních věcí. Dobrý večer i vám.

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Dobrý večer.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Pane doktore, vy máte na ministerstvu na starosti prevenci sociálně zdravotní diskriminace a máte také osobní zkušenost, protože jste nevidomí. Když si chce člověk na vozíku najít vhodné zaměstnání, v současné době je to tak, že zaměstnavatel, který zaměstnává více než 20 pracovníků, musí určit podíl zdravotně postižených přijmout do své firmy nebo může brát výrobky z firmy z chráněné dílny, to znamená výrobky vyráběné více méně lidmi se zdravotním postižením nebo může zaplatit odvod do státního rozpočtu a v tuhle chvíli se zdá, že zaměstnavatelům se vyplatí tzv. se vyplatit, tedy dát ty peníze a toho zdravotně postiženého nezaměstnat. Jakým způsobem vy na ministerstvu motivujete ty zaměstnavatele, aby Karolínu například přijali?

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Máte pravdu v tom, že tzv. odpovědný podíl zaměstnání občanů se zdravotním postižením tady existuje a máte bohužel pravdu i v tom, že v drtivé většině se zaměstnavatelé, kterých se plnění tohoto povinného podílu týká, vlastně plní ten podíl tím, že platí ten odvod místo toho, aby přímo zaměstnávali tyto osoby, případně aby odebírali výrobky. Celá problematika zaměstnávání osob zdravotně postižených obsahuje celou řadu nástrojů nebo celou řadu možností, jakým způsobem vytvářet podmínky pro toto zaměstnávání. Jedním takovým prostředkem je možnost poskytnutí příspěvku na vytvoření chráněného místa nebo chráněného pracoviště. Tady bych vlastně poukázal i na to, co slečna Karolína ve své reportáži nám sdělila, že zaměstnavatel by měl mít možnost požádat o příspěvek příslušný úřad práce, aby mohl vytvořit například bezbariérové prostředí nebo jinak vhodné pracovní podmínky pro toho zaměstnance.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Takže, ten problém není v tom, že když Karolína bude hledat práci, potřebuje bezbariérový přístup a ten zaměstnavatel by musel investovat. V tom tedy není problém.

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Určitou spoluúčast musí nést i ten zaměstnavatel, ale úřad práce má možnost přispět na spoluvytvoření těch podmínek. Kromě, tedy jak jsem už zmínil ty pracovní podmínky jako takové, je ta možnost přispět i na potřebné vybavení určitými pomůckami pracovními, pokud jsou zapotřebí a další možnosti při tom zaměstnávání je, že ten příslušný úřad práce může dokonce i přispět k úhradě, částečné úhradě nákladů na provoz toho chráněného pracovního místa. To znamená, že úřad práce se může spolupodílet na provozních nákladech, které jsou spojené se zaměstnáváním té zdravotně postižené osoby.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Pane doktore, proč se to tedy nedaří? Existují takové nástroje sociální politiky, když ministerstvo provádí tu politiku tímto způsobem. Proč nevzrůstá počet, kteří by měli práci?

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Jeden z takových důvodů je to, že velká většina těchto lidí má z hlediska potřeb toho plátce nízkou kvalifikaci a pro tyto lidi je velmi nesnadné najít výrobní programy nebo najít vhodné zaměstnání pro tyto lidi tak, aby se mohli pracovně uplatnit.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Karolíno, vy tedy máte vysokou kvalifikaci. Jakou práci byste si představovala? Co byste tak ráda dělala?

Karolína Piroutková:

Moje specializace byla podniková ekonomika a management, a to zahrnovalo samozřejmě i marketingové předměty, které mě velmi bavily a i v rámci své práce v centrum Paraple jsme přičichla k marketingu, takže taková moje vysněná práce by mohla být v marketingovém oddělení nějaké firmy, ale jelikož nejsem nějak ještě vyhraněná, protože té praxe nemám ještě moc, takže bych se nebránila ani obchodu, prodeji, čemukoliv.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Vy máte změněnou pracovní schopnost. Co to znamená u zaměstnavatele? Znamená to, že nemůžete normálně dělat práci ekonomky?

Karolína Piroutková:

To opravdu upřímně doufám, že už neznamená. Doufám, že prostě tím, když splním požadavky daného pracovního místa, o které se budu ucházet, když budu mít potřebnou kvalifikaci a bude to prostředí mi vyhovovat, že bude opravdu pro mě přístupné, tak si nemyslím, že by ten zaměstnavatel měl mít velké problémy. Doufám, že ne.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Má Karolína dobrou vyhlídku, že tu práci najde?

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Bez pochyby. Z hlediska osob se zdravotním postižením má tu nejlepší vyhlídku.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Pojďme se teď podívat, jak je to jinde v Evropě. Jak to funguje v takovém Finsku. Průvodcem po světě vozíčkářů v Helsinkách nám bude Ismo Helén.

Ismo Helén:

Ahoj, já jsem Ismo Helén z Helsinek. Je mi 43 let, trpím progresivní neurologickou chorobou, která mě připoutala na invalidní vozík, a tak tady jsem. Vystudoval jsem hudbu, ale kvůli své nemoci jsme už na kytaru dál hrát nemohl. Už 15 let pracuji jako svobodný podnikatel. Zpracovával jsem fotografie a fotil pro reklamní kanceláře a organizátory veletrhu. Pracoval jsme v oblasti automatizovaného zpracovávání dat. Osobně si myslím, že v porovnání s jinými zeměmi unie je nyní ve Finsku situace invalidů poměrně dobrá. Stát pomáhá invalidním občanům prostřednictvím úřadu národního důchodu. Invalidé mohou od úřadu získat finance, například na osobního asistenta nebo slepeckého psa. Člověk, který se ocitne v takové situaci jako já, má nárok na pomoc od státu a obce. Obec invalidům hradí například cesty taxi službou, máme slevy na vlak a na letenku. Osobní vybavení do výše 2 000 eur hradí město, a pokud vybavení tuto částku přesáhne, financuje je stát. Stanovuje je zákon o službách postiženým, který určuje minimální potřeby, které musí být zaručeny každému postiženému, aby mohl zvládnout běžný den. Zákon o službách postiženým je z roku 1987, byl tedy přijat o 7 let dříve než se Finsko stalo členem Evropské unie. Takže on vlastně nemá s tímto zákonem nic společného. Evropská unie však umožnila spolupráci organizací postižených na evropské úrovni tím, že financuje jejich činnost. Proto si myslím, že v tomto směru nám EU přinesla jistou výhodu. Život vozíčkářů ve Finsku je poměrně snadný, protože tu platí stavební zákon, který určuje, že zrekonstruované či nově postavené budovy musí být bezbariérové, a protože výstavba měst ve Finsku je poměrně novou záležitostí, myslím si, že v mnohých věcech jsme na tom lépe než například země ve střední Evropě. Situace ve Finsku byla i dříve docela dobrá, ale věřím, že členství v unii je pro nás výhodné, protože unie kontroluje dodržování stavebního zákona, takže pro organizace postižených funguje jako spolehlivý ochránce. Pohyb po centru Helsinek je nyní poměrně snadný a celá oblast centra je v současnosti protkána tunely, které spojují různé obchodní domy a úřady. Tunely jsou stále delší, stále jich přibývá, takže zanedlouho bude oblast centra skvěle přístupná. Podle mého názoru je to báječná věc. Původním hlavním úkolem naší organizace byla hlavně bezbariérovost, tedy upozorňovat ty, kteří rozhodují, na skutečnost, že postižení lidé mají právo se pohybovat a být součástí společnosti. Ale v současné době organizaci Kynnys přibyly úkoly také v oblasti prosazování dalších práv. Sleduje odměňování osobních asistentů a organizuje aktivity pro postižené lidi po celém Finsku. Na sociální výhody handicapovaných ve Finsku obecně dohlíží takové to organizace. Finance poskytuje i ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví a ministerstvo školství. Přál bych si, abychom se o zkušenosti a znalosti, které máme, mohli podělit s ostatní Evropou. Abychom je mohli poskytnout tam, kde situace není tak dobrá jako u nás ve Finsku.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Tak tedy pamatuje na potřeby lidí na vozíku Finsko a my se pojďme vrátit do tuzemských poměrům a vyhlídkám našich vozíčkářů a Evropské unii například. Pane doktore, my jsme teď v reportáži slyšeli, že ve Finsku podobně jako u nás existuje stavební zákon, který ukládá lidem, kteří staví nové budovy nebo rekonstruují, aby zajistili bezbariérový přístup. U nás se tento zákon ale bohužel nedodržuje. Pokud budeme v EU, bude vymahatelnější tento předpis například?

Štefan Čulík, Ministerstvo p.ráce a sociálních věcí:

Domníval bych se, že ona vyhláška, která vlastně upravuje obecné podmínky staveb zabezpečující užívání, tedy staveb osobami se sníženou schopností pohybu nebo orientace, že by byl více vymahatelný jak z hlediska samotného vstupu do EU, ale určitě EU bude sama o sobě velmi důkladně monitorovat situaci i v této oblasti tak, jako i v jiných oblastech týkající se třeba problematiky zdravotně postižených osob. To znamená, ne že by EU přímo přikazovala nebo měla určité instrumenty na to, aby nutila ČR nějakým právním způsobem k tomu, aby tyto předpisy, vlastní předpisy, dodržovala, ale z hlediska tzv. otevřené metody práce, to znamená dotazováním, monitorováním, vyhodnocováním té situace u nás i srovnávání této situace u nás se situací v ostatních členských státech určitě bude vyvíjet daleko větší tlak na to, aby se tyto předpisy dodržovaly.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Karolíno, my jsme teď v reportáži z Finska viděli, že Ismo Helén v Helsinkách nemá takový problém dostat se do úřadu, do obchodu, na poštu jako mají lidé na vozíku tady. Myslíte si, že bude stačit, když se dostanete přes práh té budovy, když tedy ta bezbariérovost půjde tak daleko, že nebudou schody, ale bude tam lampa? Stačí to nebo potřebujete víc?

Karolína Piroutková:

To záleží na typu budovy nebo vůbec toho zařízení, kam jdete. Třeba u takových hotelů nebo restaurací, to je takový velice rozšířený omyl, že stačí, když můžete vyjet do té budovy a potom třeba máte úzké dveře na sociální zařízení, což v hotelu nebo té restauraci je značný problém, který vám vlastně zabrání tam jít na delší dobu, takže to je také prostě jeden z velkých problémů té bezbariérovosti.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Pane doktore, Evropská unie sice vyhlásila rok 2003 rokem znevýhodnění občanů, ale nemá to jenom deklarativní charakter? Nejsou to jenom takové fráze nebo co nám zaručí, že se opravdu ty podmínky zlepší, že na úrovní EU opravdu se bude prosazovat větší podpora lidem, kteří jsou znevýhodnění na trhu práce, protože mají zdravotní postižení?

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Evropský rok osob se zdravotním postižením tak, jak byl vyhlášen, vlastně má zaručit v první řadě osvětu a má vybídnout k široké diskusi o problémech a seznamovat širokou veřejnost s problémy zdravotně postižených tak, aby ty subjekty, které se s touto problematikou do budoucna budou setkávat, aby ji vlastně ve své činnosti zhodnotily, aby měly lepší prostor pro to, aby chápaly problémy, mnohdy velmi nesnadné problémy této skupiny.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

My se ale nepohybujeme na vrcholné politické úrovni, my se v tomto pořadu snažíme řešit praktické problémy každodenního života. Povězte mi to, co jste právě řekl, bude to mít nějaký praktický dopad na život, jaký žije Karolína?

Štefan Čulík, Ministerstvo práce a sociálních věcí:

Předpokládám, že bezpochyby, protože v rámci národního a účinného plánu sociálního začleňování, který bude připravován v rámci ČR, bude určitě celá řada opatření, které se budou týkat například ucelené rehabilitace osob se zdravotním postižením. To znamená vytvoření takového prostředí, aby osoby, které utrpí určitý úraz nebo nějaké zdravotní postižení, aby se jim dostala taková péče, aby se pokud možno co nejrychleji vrátili do svého běžného života, aby byly vytvořeny podmínky, aby mohli se znovu aktivně zapojit do života společnosti.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Tak jste to slyšela, co vám pan doktor tady nastínil za vizi společné politiky EU, jejímž členem se možná staneme. Jak to na vás působí? Je to pro vás dobrá zpráva? Slibujete si vůbec něco od EU?

Karolína Piroutková:

Já si osobně slibuje právě spíše tu větší vymahatelnost nebo vůbec působení těch lidí s ostatních zemích, našince, aby prostě dodržovali ta pravidla, která máme daná, protože to si myslím, že je náš největší problém, že jako celkový národ nejsme zvyklí dodržovat pravidla, která jsme si jednou vytýčili. Tak v tohle doufám.

Moderátor (Zuzana Šimůnková):

Děkuji vám oběma, že jste přišli do pořadu U nás v Evropě