Jak napsaly toto úterý Lidové noviny, "podle vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba se spor vede především o zařazování romských dětí do zvláštních škol". Je-li tomu tak, není to s dodržováním lidských práv v naší zemi tak špatné. Domnívám se však, že nejde o porušování lidských práv, ale o laický a zpolitizovaný náhled na odbornou problematiku - vřazování žáků do zvláštních škol. Zvláštní školy jsou nedílnou součástí systému speciálních škol v našem státě. Mají rozvíjet a kultivovat osobnosti žáků s mentálním postižením a poskytovat jim vědomosti, dovednosti a návyky potřebné k uplatnění v praktickém životě.

Jsou specifické tím, že se ve třídách učí malý počet žáků (8 až 12) podle zjednodušených učebních osnov. Osnovy kladou důraz na činnostní pojetí vyučování, na individuální práci se žáky, praktické činnosti a na rozvoj sociálních kompetencí dětí. Jestliže se hovoří o údajně neodůvodněném vřazování romských dětí do zvláštních škol (ZvŠ), je třeba uvést, že existuje několik zákonných pojistek, jak tomu bránit, a že se standardně užívají. Dítě může být vřazeno pouze na základě doporučení psychologa a psychologické vyšetření lze provést jedině se souhlasem rodičů. S návrhem na speciální školu jsou rodiče seznamováni jako jediní a samozřejmě mají právo odmítnout, či souhlasit. Když dítě do zvláštní školy přivedou, je vždy dojednán několikaměsíční diagnostický pobyt, po němž se rodiče i dítě znovu na základě nových informací a zkušeností rozhodují, zda dítě v této škole zůstane. Dokonce i tehdy, když je žák po absolvování diagnostického pobytu vřazen do ZvŠ s předchozím několikanásobným souhlasem rodičů, mohou se rodiče proti vřazení odvolat. Mimoto je dokonce možný i návrat do základní školy. Vřazování do ZvŠ je několikaměsíční proces spolupráce základní školy, odborného psychologického pracoviště, rodičů a zvláštní školy, který sleduje jediný cíl - odpovídající školské zařazení dítěte, aby bylo naplněno jeho právo vzdělávat se podle skutečných schopností. Pokud se objeví případy nevhodného vřazení, je třeba řešit je konkrétně, a ne generalizovat.

Škola tolerance

Prvotní a nejviditelnější zvláštností zvláštních škol je právě jejich název, který nezapadá do systému - měly by se jmenovat např. speciální školy pro žáky s mentálním postižením, případně základní škola se speciálním programem pro žáky s mentálním postižením apod. Pokud se diskuse týkala pouze názvu této instituce, stovky odborníků, kteří v těchto školách působí, mávly rukou. Do debat se zpravidla nevměšovali a dál konali svou nelehkou práci, pro niž se - poněkud alibisticky - vžilo označení "poslání". Tohle slovo se snad užívá proto, abychom měli pocit, že děláme něco lepšího než jenom obyčejné zaměstnání, něco, co ani nelze zaplatit: kdo kdy v historii zaznamenal, aby byl člověk s Posláním dobře odměněn? Nyní jsme už dál - pochybuje se o samém smyslu těchto škol, neboť se pochybuje o prospěšnosti vřazování mentálně postižených žáků do zvláštních škol. Tento pseudoproblém byl před lety vyvolán stížností několika romských rodičů na Ostravsku a zdá se, že se stále hodí udržovat ho při životě. Proč se nikdo nepozastavuje např. nad počty Romů ve školách pro sluchově, tělesně nebo zrakově postižené žáky? Zásadní, obrovský a zdá se, že zatím nepřekonatelný problém tkví v tom, že převážná část naší společnosti je snad schopna tolerovat lidi tělesně a smyslově postižené. Mentální postižení je však cosi, zač se stydíme, čemu se vysmíváme (v obecné řeči fungují nadávky debile, imbecile, idiote, což kdysi bývaly pouze odborné termíny pro míru mentálního postižení), v nejlepším případě "to" přehlížíme. A právě odtud se odvíjí pocit jakési nemístnosti a nevhodnosti vřazovat děti do zvláštní školy, neboť je tak (ve své zrůdné netoleranci) označujeme za méněcenné. Potřebuje-li zrakově postižené dítě speciální školní péči, ani nás nenapadne odsuzovat odborníka, který ji navrhne, zprostředkuje, případně provádí - neřkuli tímto dítětem pohrdat. V případě mentálního postižení je všechno jinak. Hluboce zakořeněné xenofobní tendence v naší společnosti se odívají do řečí o dodržování lidských práv. Nejvlastnějším lidským právem dítěte ve školním věku je právo na odpovídající vzdělání. Zvláštní školy poskytují formou pozitivní diskriminace odpovídající vzdělání dětem, které pro mentální nedostačivost nezvládají učivo základní školy. Co je na tom špatného? Proč vnucujeme těmto dětem, respektive jejich rodičům názor, že zvláštní škola (a posléze vyučení v oboru) nestačí? Proč nejsme schopni v rámci respektování lidských práv pokorně respektovat něčí odlišnost?