Ocitli jste se v síti, z níž není úniku? A znáte dokonce toho,kdo ji pomalu splétal? Ozvěte se nám. Někteří čtenáři už naši pomoc ocenili. Nechceme se přece stát jen loutkami v rukou mocných.

Byl to okamžik. V jednu chvíli ucítil VLADIMÍR DEDEK (55)náraz a pak už jen bolest. Do jeho auta v dubnu roku 1990 narazil autobus. Při nezaviněné nehodě utrpěl schopný elektrotelevizní mechanik kromě jiných vážných zranění také tříštivé zlomeniny zápěstí. Úraz definitivně rozhodl ohybnosti a citlivosti rukou, které do té doby živily jeho i rodinu.

Byl to jasný pracovní úraz. O zaměstnance firmy Tesko Frýdek-Místek (nejedná se obchodní řetězec TESCO) určitou dobu bylo postaráno. Vzhledem k dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu mu byl přiznán částečný invalidní důchod i náhrada za ztrátu na výdělku. Pak ovšem nastal zvrat. Podnik se ocitl v likvidaci a bývalý zaměstnanec se o svá práva musel soudit. Následovalo několik soudních sporů, jejichž výsledkem bylo potvrzení nároků, a dokonce dohoda oplacení renty od 1.1. 1993. V prosinci roku 1994 však byl pro údajnou stabilizaci zdravotního stavu Vladimíru Dedkovi částečný invalidní důchod odejmut, zároveň mu však byl paradoxně přiznán nárok na výhody průkazu ZTP se zdůvodněním: "Pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a podstatně omezenou možnost uplatnění." Změnu v posouzení invalidity využil tehdy v pořadí už čtvrtý likvidátor Teska, který nejenže svévolně rozhodl o zastavení vyplácení renty, ale odvolal se i proti posledním rozsudkům. Krajský soud v Ostravě se pak stal posledním rozhodujícím článkem v řetězu opatření, jimž může krachující podnik ušetřit na bývalém zaměstnanci, který v práci přišel ozdraví.

Jsou soudci samovládci?

Vladimír Dedek vzpomíná, jak sním jeden ze soudců jednal. "Zeptal se mě - vy chcete rentu, vy, zdravý člověk, který nemá ani invalidní důchod!" Marně argumentoval, že není zdravý. "Jak mohu být, když mám omezenou hybnost v rukách? Kromě toho vím, že na rentu nemá vliv, jestli jsem, nebo nejsem invalidní důchodce. Chci jen to, co mi patří. Byl to pracovní úraz, dopravní nehodu jsem nezavinil a během třinácti let u zaměstnavatele jsem nikdy neměl problémy. Přesto už osm let musíme živořit z platu manželky a doplatku do životního minima! To je přece nespravedlnost," stěžuje si. Ve své záležitosti se obrátil na několik právníků, ombudsmana i všechny dosavadní ministry spravedlnosti. Marně. Dopisy, které zaslal na všechny možné adresy, už měří na výšku více než patnáct centimetrů. Soudní spisy se dají počítat na kila. Šance, že by mezi tím mohl najít v nezaměstnaností sužovaném Třinci práci, je mizivá.

"Jsem přesvědčen, že doživotním jmenováním se soudce stává neomezeným samovládcem - diktátorem v soudní síni a záleží jen na jeho svědomí, jak rozhodne o osudu lidí, kteří se nemohou bránit," míní Vladimír Dedek, který se paradoxně v mizerné sociální situaci nyní soudí s nástupnickou organizací původního zaměstnavatele ministerstvem práce asociálních věcí. Když došlo k osudové dopravní nehodě, byl boxer rodiny Dedkových ještě štěně, dnes je zněj mohutný šedivý kmet. Celý psí život bojuje jeho pán s původní křivdou a následnou lavinou nespravedlivých rozhodnutí. Už celý jeden psí život se rodině Vladimíra Dedka, ač nezaviněně, daří pod psa!

Co na to odborník?

Rozhodně si nemyslím, že křivda má zůstat bez reakce, ale také není správné, je-li život pověšený takzvaně na jednom hřebíku. Pokud je to jen trochu možné, je třeba začít znovu žít, zvažovat jiné možnosti další perspektivy. Větším ohrožením pro rodinu a pacienta než pracovní úraz nebo choroba z povolání jsou následující roky života s faktem zdravotního handicapu. Jakákoliv stanovená kritéria pro určení míry zdravotního postižení, invalidity jsou při určité hranici relativní, a tudíž rozhodnutí komise, znalce či posudkového lékaře může u pacienta vyvolat pocit křivdy. Právě v tomto okamžiku hrozí největší nebezpečí. Pacienti zmobilizují všechny svoje síly, ale napnou je pouze jedním směrem - touží po satisfakci. Nepřipouštějí možnost motivační psychoterapie a jakékoliv rekvalifikace, pouštějí se do nekonečných soudních sporů, přestávají vnímat reálné potřeby svých blízkých. Uzavírají se do sebe, svých problémů. Jenže dlouhodobý pocit neúspěchu může mít za následek nejen narušení rodinných vztahů, ale i ohrožení psychiky pacienta. Ztráta zázemí pak může bolet víc než křivda.

MUDr. Hugo Přibyl