Zkuste si zahrát hru: půjčte si od někoho vozík a projeďte se ve městě, kde bydlíte. Nebo se jen pomalu a pozorně projděte, kudy chodíte každý den a zkuste se vžít do situace člověka na vozíku. Určitě si všimnete věcí, které vám běžně unikají a vlastně vám ani nepřipadnou důležité - hrbolaté chodníky, vysoké obrubníky na přechodech, schody do převážné většiny obchodů a nástup do tramvaje se rázem změní na horor. Pro většinu čtenářů Vozíčkáře to ale není hra, ale každodenní krutá realita. K tomu si přidejte, že než se kamkoliv vydáte, musíte si zjistit, jak se do objektu dostat, kde je plošina, kdo od ní má klíče a nakonec se vám stejně může stát, že plošina nefunguje, že vyhrazená místa na parkovišti jsou obsazená, že každá návštěva WC je malá tragikomedie - napřed se hledají klíče, pak uklízečky vynášejí kbelíky, hadry a kabáty a nakonec můžete zaprášenou kabinku milostivě použít. Prostě situace poněkud pokulhávající za letopočtem v kalendáři.

Nejhorší na celé situaci je, že jen málokterý vozíčkář má tolik kuráže a psychické odolnosti, aby s touto situací denně bojoval, a tak lidé na vozíku nejsou na ulicích měst moc vidět. To vytváří představu, že jich zase až tolik není a že přece ty "zvláštní" věci jako jsou bezbariérové vstupy, WC pro vozíčkáře a nízkopodlažní tramvaje nejsou až tak potřeba. Ale jsou. Bariéry totiž znepříjemňují a omezují život i řadě dalších lidí. Strohou technickou řečí se nazývají "osoby s omezenou schopností pohybu a orientace" a patří sem mimo lidí s tělesným postižením i lidé s postižením zrakovým, sluchovým, mentálním, senioři, těhotné ženy, osoby doprovázející dítě v kočárku, malé děti, osoby např. po úrazu a dočasně i občané v alkoholovém opojení. Podle odborných průzkumů to není zase až tak málo lidí, různá omezení se týkají cca 35% populace. Ti všichni mají v různé míře problémy s přístupem do budov veřejných institucí, s nákupem v obchodech, s přístupem do restaurací, kin, divadel, muzeí, veřejné hromadné dopravy, s bezpečným pohybem a orientací ve městě, s možností parkování a spoustou dalších činností. Další neviditelné "bariéry" jsou i v oblasti informací, komunikace a v povědomí veřejnosti o životě a potřebách handicapovaných spoluobčanů.

Přestože naše legislativa stanoví, jaké zásady je třeba dodržet pro zajištění přístupnosti nejrůznějších typů staveb osobám se sníženou schopností pohybu a orientace (stavební zákon a vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj 369/2001Sb.), umožňuje zároveň využití výjimek. Navíc není stanoven ani žádný kontrolní mechanismus, ani udílení sankcí při nedodržení jednotlivých paragrafů zákona.

Skutečnost je taková, že realizace nových staveb, rekonstrukce a opravy stávajících budov a komunikací bohužel v mnoha případech neznamenají zlepšení přístupnosti a tím naplnění zákona. Ale žádný zákon sám o sobě problém neřeší, problém mohou vyřešit pouze konkrétní lidé.

Protože ani v Brně není situace nikterak růžová, rozhodli jsme se v letošním roce v Lize za práva vozíčkářů odstartovat další projekt, zatím s pracovní názvem Brno bez bariér. Inspirovali jsme se obdobným projektem naší spřátelené organizace Trend z Olomouce. V Brně se v prvé řadě chceme zaměřit na dva problémy: přístupnost staveb a bezbariérovou dopravu. Máme za sebou již první jednání u primátora a na Dopravním podniku města Brna, obě velmi vstřícné a konstruktivní. Rovněž jsme uspořádali setkání brněnských neziskových organizací, zastupující občany s různým druhem postižení, a shodli jsme se na tom, že základní problémy, které nás v této oblasti trápí, jsou stejné a že při jejich řešení budeme spolupracovat.

Naše představa je následující: chtěli bychom vytvořit pracovní skupiny, které by zmapovaly stávající stav, definovaly základní problémy, umožnily navázání kontaktů mezi jednotlivými složkami, zkoordinovaly probíhající projekty a v případě potřeby pomoci nalezly potřebné finance na realizaci opatření. Současně by byla vytvořena dlouhodobá koncepce, jejíž postupná realizace by vedla ke zkvalitňování života zdravotně handicapovaných spoluobčanů od nejmenších až po ty nejstarší a ke zlepšení jejich možnosti zapojit se do běžného života. Navržené pracovní skupiny jsou zatím tyto: stavební, dopravní, vzdělání a pracovní uplatnění, mediální a práce s veřejností, legislativní a grantová.

Pokud vám to všechno připadá až zbytečně složité, ty různé koncepce a koordinace, uvědomte si třeba, že po Brně sice jezdí nízkopodlažní tramvaje a trolejbusy, ale troufám si říct, že na 90% zastávek do nich člověk na vozíku nenastoupí. Že sice jezdí speciální autobusové linky pro vozíčkáře, ale je otázka, nakolik opravdu potřebám a požadavkům těchto lidí vyhovují.

V záhlaví má projekt Brno bez bariér i slůvko komunitní. Pokud jste se s ním ještě nesetkali, nezoufejte. Jde pouze o to, aby do řešení byla zapojena i celá komunita tj. v tomto případě obyvatelé Brna, kterých se naznačené problémy nejvíc týkají.

O průběhu projektu vás samozřejmě budeme na stránkách Vozíčkáře pravidelně informovat.