Turnaj, který posunul české národní mužstvo do skupiny A - turnaj, kterým jsme si vysloužili organizátorské ostruhy - turnaj, který mohlo vyhrát takřka kterékoliv ze zúčastněných mužstev - turnaj plný vyrovnaných zápasů rozhodnutých v posledních sekundách - turnaj, na jehož konci vyprovázely hostesky svoje mužstva s očima plnýma slz.

Evropská basketbalová federace vozíčkářů měla v roce 2002, podobně jako v předchozích letech zásadní problémy se získáním organizátora Mistrovství Evropy skupiny B. Skupiny, kam po prohraném dvojutkání s národním mužstvem Itálie spadlo i České mužstvo. Hrozilo, že tato soutěž nebude moci být vůbec odehrána a neurčí tedy čtyři nejlepší mužstva, která si zaslouží postoupit do elitní skupiny A.

Evropská federace nás tedy prostřednictvím generálního sekretáře Rona Coppenratha kontaktovala s nabídkou zajištění konání ME pro osm evropských mužstev za zvýhodněných podmínek. Důvodem této nabídky byly zejména dobré zkušenosti evropské federace s českými organizátory zajišťujícími pohárové soutěže André Vergauwen Cup, Champion Cup, a také mistrovství Evropy skupiny B připravované pro pouhých šest mužstev před třemi lety.

Pořádat akci pro téměř dvě stě účastníků, a to v průběhu prvního lednového víkendu, to nebyla zrovna lákavá vyhlídka. Ale věřili jsme, že naše mužstvo má dostatečnou sílu postoupit a domácí prostředí k tomu může přispět. Věřili jsme v naše organizátorské zkušenosti i pomoc brněnské basketbalové obce. Proto jsme se rozhodli tuto vrcholnou basketbalovou akci uspořádat.

Už prvního ledna se sneslo na ruzyňské letiště letadlo s tureckým národním mužstvem, dalo by se říci, že jsme do nového roku skočili opravdu rovnýma nohama. O den později přibyla do Brna postupně mužstva z Finska, Rakouska, Chorvatska, Slovinska, Bosny-Hercegoviny, Polska, a samozřejmě i členové Národního basketbalového mužstva vozíčkářů České republiky. S nimi přicestovalo z různých koutů Evropy deset rozhodčích, čtyři klasifikátoři, starší rozhodčí, komisař turnaje a posléze také generální sekretář basketbalové federace vozíčkářů Ron Coppenrath. Zatímco se někteří ubytovávali, jiní už trénovali, klasifikovali, stavěli, přenášeli, vylepovali, vařili… Turnajový kolotoč se rozběhl na plné obrátky. Stále bylo ještě druhého ledna, kdy mnozí jiní ještě ani nesetřásli následky silvestrovské noci.
České národní mužstvo vede trenér Martin Kučera (trenér USK META Praha), k ruce má dva asistenty, Jitku Erbenovou (trenérku SKV Frýdek-Místek) a Petra Schneeweisse (trenér Triga-Eprin Brno). Hráči, kteří jej tvoří hrají ve čtyřech evropských soutěžích, kapitán Rostislav Pohlmann, Petr Tuček a také Jirka Tománek jsou úřadujícími mistry německé ligy, Adam Erben je posilou špičkového francouzského mužstva a Michal Šolc už druhým rokem působí v italské lize. Zbytek hráčů je součástí některého ze tří českých mužstev. Miloslav Břízek, Michal Stefanu USK META Praha, Martin Žák, Tomáš Dvořák SKV Frýdek-Místek a Tomáš Jochymek, Jirka Vrba a Miroslav Klečka Triga-Eprin Brno. Nepostradatelnou součástí realizačního týmu je doktorka Jana Roubalová, fyzioterapeutka Terezka Zimová a také mechanik František Julínek.

Turnaj byl slavnostně zahájen v pátek 3. ledna těsně po poledni, k zahajovacímu zápasu v hlavní hrací hale nastoupilo české mužstvo s týmem Turecka, které bylo pasováno na tzv. černého koně soutěže. V základní skupině nás čekala ještě mužstva favorizovaného Finska a našeho odvěkého rivala, mužstva Rakouska. Bylo jasné, že nejméně dva soupeře ve skupině musíme porazit abychom se zařadili mezi čtyři mužstva postupující do elitní evropské skupiny A. Úvodní zápas jsme bohužel o pouhé tři body prohráli, soupeř nás předčil v úspěšnosti střelby, rychlosti i pestrosti útoku. Následující zápas s mužstvem Finska se pro nás rázem stal rozhodujícím. Přitom mužstvo Finska vypadlo ze skupiny A až po dvakrát prodlužovaném zápase se Španělskem, a do Brna si přijelo vybojovat návrat zpět mezi elitu.
Našim hráčům vynikajícím způsobem vyšel vstup do zápasu a první hrací období zápasu končilo úžasným výsledkem 12 : 2 ve prospěch domácích. Podařilo se nám pokrýt nejlepšího finského střelce a ostatním se nepodařilo proti naší stažené obraně prosadit. Zbytek zápasu se nám dařilo udržovat odstup a při závěrečné siréně svítilo na ukazateli vítězné skóre 57 : 49. Následující den ráno jsme nastoupili proti mužstvu sousedního Rakouska, které první hrací den nepředvádělo nijak oslnivý výkon, ale náš zápas mohl mít nevyzpytatelnou příchuť derby s naprosto otevřeným koncem. Ale povedlo se, našeho soupeře jsme předčili ve všech herních činnostech a výsledek svítil na konci zápasu jednoznačně v náš prospěch 68 : 33.

S poslední sirénou letěly naše ruce vzhůru: "Jsme v první evropské dvanáctce!!!!"

Ale mistrovská soutěž nekončí a domácímu mužstvu sluší předvést se ve finále. Ale o to bylo nutné svést souboj s národním mužstvem Polska. Těžko by si někdo vzpomněl, kdy nás Poláci porazili, zápas jsme zahájili bez respektu a nějakou dobu jsme těsně vedli. Velmi brzy se však začal prosazovat leader polského mužstva Piotr Lužinsky, který byl později vyhlášen nejlepším střelcem turnaje a nejužitečnějším hráčem. Pod oběma koši předčil naše dlouhé hráče a úspěšně zakončoval ze všech pozic. Poláci si vybudovali mírný náskok, který jsme v závěru zápasu stáhli na minimum, nicméně porážku jsme odvrátit už nestačili, byť velmi těsnou, s rozdílem pouhopouhých dvou bodů (60 : 62). Finále nám tedy uniklo, ale postup jak víme, nikoliv.

Posledním vystoupením našich hráčů byl souboj s mužstvem Slovinska o třetí příčku, o bronzovou medaili. V průběhu tohoto zápasu se hala změnila v pískající kotel a hra poznamenaná nekorektními soudy rozhodčích se změnila ve frašku. Zůstali jsme poraženi o jediný bod, který rozhodl o bramborové medaili pro České národní mužstvo. Ale hlavní cíl byl splněn, postupujeme.

V termínu 19. - 29. 6. 2003 nás v Itálii čekají boje v základní skupině s mužstvy Francie, Velké Británie, Izraele, Švédska a Polska.

Ve druhé skupině se utkají Holandsko, Německo, Itálie, Španělsko, Turecko, Slovinsko.