Sčítat, nebo nesčítat vozíčkáře?

Český rozhlas zaměřil k prosincovému Mezinárodnímu dni zdravotně postižených osob v roce 2002 i svůj populární dopolední pořad Jak to vidí prof. Cyril Höschl. Prostřednictví vstřícné moderátorky Zuzany Vojtíškové jsem se mu zmínil o často diskutovaném faktu, že se v dotazníku posledního sčítání obyvatelstva ČR opět neuvádělo, užívá-li dotázaný občan invalidní vozík. Údajně to bylo k ochraně zájmů postiženého a spatřovala se v tom analogie s lékařským tajemstvím. Představitelé vozíčkářů však nezřídka namítá, že vozíčkář svůj vozík stejně neutají a nezjistí-li se v nejširším sčítání skutečný počet uživatelů vozíků, chybí přesvědčivý důkaz a argument, kolik lidí na vozících trpí u nás přetrvávajícími bariérami architektonickými, dopravními aj. Zeptal jsem se, jak se staví psychiatr nebo psycholog např. k našemu názoru, že estetická újma chodících návštěvníků historických objektů, šetrně zpřístupněných vozíčkářů, je menší než psychická újma zájemců na vozíků, kteří mají pocit diskriminace a zklamání, že nemohou mít rovnoprávný požitek z historické stavby, u níž památkáři odmítli rampu či výtah. Nebo k hořkosti, až negativizmu vozíčkářů z toho, že meziměstské nebo dálkové autobusy nemají zdvihací plošinu…

Cituji rozhlasovou odpověď věhlasného psychiatra: "Základní věc je jasná s tou nepolemizuji. Ale například k tomu, zda se informace o tom, jestli dotyčný je nebo není vozíčkářem, má sbírat dokonce při sčítání lidu, tak tím si nejsem tak úplně jist, protože jakýkoliv sběr osobních údajů je vždycky věc nebo zbraň dvojsečná a může být použita jak ve prospěch určité minority, tak v její neprospěch. Já řeknu triviální příklad, který nemusí být pravda, takže mě neberte za slovo. Ale řekněme, že by se ukázalo, že vozíčkářů je 0,7 procenta. Je to hodně, nebo málo? Z vašeho pohledu a z pohledu vašich požadavků je to nepochybně hodně. Ale ten argument by mohl být použit v parlamentu nebo v jakékoliv majoritní skupině, která rozděluje peníze, opačným směrem: 0,7% - to přece nic není, kvůli tomu nebudeme dělat plošiny…"

Profesor Höschl pokračoval svým návrhem na řešení, "Čili zde je důležitější asi taková osvětová akce, na které se třeba tímto příspěvkem také právě podílíme; nátlaková akce, které spíš opticky zvětšují, zvětšují těm nezaujatým problém jako takový, v jeho naléhavosti, ale ne pod vlivem manipulovatelných a opačně zneužitelných statistických čísel. Takže takovým optickým přiblížením problému je kupříkladu Den ať už nevidomých nebo hluchoněmých nebo Den tělesně postižených nebo zdravotně postižených vůbec. Ten nemá ten smysl, že by se v ten den všechno rázem vyřešilo nebo dokonce třeba se nic nevyřeší, ale má ten smysl, že je aktualizací, reflexí tohoto problému, protože se dostane přece jenom s větší pravděpodobností do médií, může se o něm mluvit a můžou se zformulovat nějaké nátlakové akce nebo skupiny a podobně. Takže toto vidím daleko důležitější než sbírat data o jednotlivcích. Ale daleko důležitější je, co se děje na úrovni politické a jak se vůbec vinou nebo díky osvětě mění civilizovanost toho prostředí, ve kterém žijeme."

Co na to naší bariérami postižení čtenáři a jejich činitelé?

Autor: Mgr. Ála Wokoun
Zdroj: Noviny MŮŽEŠ, číslo 1., ročník XI, strana 6