Portugalsko přišlo s nápadem natočit dokumentární film, který by veřejnost seznámil se životem zdravotně postižených lidí v některých evropských zemích. Tamní organizace osob s tělesným postižením již několik takových snímků ve spolupráci s profesionály vytvořila. Na projekt, v jehož rámci dokument vznikal, poskytla grant Evropská komise.

Cílem projektu je představit faktory, které brání plnému zapojení osob s postižením a jejich rodin do společnosti, na pozadí Charty základních práv Evropské unie. Autoři se zaměřili například na její kapitoly týkající se důstojnosti, svobody, rovnosti a občanských práv. Film snad přispěje k lepší informovanosti společnosti, a to zejména jako jedna z aktivit Evropského roku osob se zdravotním postižením.

Projektu se účastnilo Portugalsko, Španělsko, Francie a Česko. V každé zemi bylo vybráno šest lidí se zdravotním postižením a z nich hlasováním nakonec dva. Natáčení u nás proběhlo ve dnech 6.-10. dubna, zvolenými osobami byli Jana Hrdá a poslanec parlamentu Václav Krása. Hlavními tématy rozhovorů s nimi a jejich rodinnými příslušníky byly osobní životní zkušenosti, překážky a případná diskriminace, které byli až dosud nuceni čelit, strategie, která jim umožnila žít se svým postižením a obstát ve společnosti, atd. V České republice byly natáčeny osoby s fyzickým postižením, ve Francii také (jednou z nich bylo dítě), ve Španělsku to byly osoby nevidomé a neslyšící a v Portugalsku rodiče zdravotně postižených dětí.

Názory i zkušenosti lidí vystupujících ve snímku jsou zajímavé a v překvapivě mnoha směrech shodné. Film začíná otázkou, co by člověk dělal, kdyby… Ruben (nevidomý psycholog ze Španělska) měl vyjmenovat tři věci, které by chtěl vidět: byly to dcery, žena a maminka. Rosario, která od tří měsíců života neslyší, chtěla poznat, co je to hudba. Jana Hrdá podotkla, že je šťastná, protože se setkala se spoustou skvělých lidí, které by jinak třeba nikdy nepotkala.

Miláčkem všech se stal třináctiletý Quentin z Francie. Je to rozený politik, fanda počítačů a také "puberťák" se vším všudy. Když mu nechtěla škola povolit účast na studijních cestách, protože je na vozíku, dal na internet petici. Tu podepsala spousta lidí, a dnes studenti se zdravotním postižením ve Francii mohou na studijní cesty jezdit. Jeho zaujetí, se kterým se pouští do řešení různých problémů, je nepředstavitelné. Pozoruhodná je výpověď jeho matky, která otevřeně přiznává, že někdy už má všeho dost a cítí se unavená, ale ví, že se musí dál o Quentina starat, protože není nikdo, kdo by ji zastoupil.

Snímek je v současné době dokončován. Práce na něm byla občas dost komplikovaná. Všechny natáčené osoby mluvily ve své mateřštině, a tak největší problémy způsobovaly právě čtyři používané jazyky.

Jak už bylo uvedeno, film by měl sloužit k informování veřejnosti o životě lidí s postižením. Budou ho vlastnit organizace, jež se projektu zúčastnily: v naší zemi má vysílací práva Národní rada zdravotně postižených ČR. Snímek je dlouhý 45 minut a lze ho jakkoliv upravit, například pořídit zkrácenou verzi či vybrat jenom české účastníky natáčení.

Dokument, který má značnou vypovídací hodnotu a je velmi působivý, bude zřejmě připraven k promítání v březnu 2003.

Autor:-MP-
Zdroj:časopis VOZÍČKÁŘ 6/2002 strana 2