Na první pohled vypadá Základní škola ve Velkých Němčicích na Břeclavsku jako desítky jiných vesnických škol. Dětí přibylo a tak ke staré budově ze začátku minulého století bylo přistavěno v osmdesátých letech několik nových budov. Co by určitě němčickým záviděli i ve velkých městech, to jsou tři hřiště v těsném sousedství školy. Žáci tu mohou hrát kopanou, volejbal, tenis, v zimě navíc i bruslit. Ze sportovního areálu vede k bočnímu vchodu do školy nový chodník ze zámkové dlažby. Ten je velice důležitý i z jiného důvodu. umožňuje totiž bezbariérový přístup do školy. Když vejdete dovnitř budovy, uvidíte na schodech do prvního patra zvedací plošinu. Při prohlídce tříd vám neuniknou speciálně upravené lavice pro vozíčkáře a to ve čtvrté a sedmé třídě.

Všechny tyto úpravy probíhaly ve druhé polovině roku 2002 kvůli dvěma žákům - Vaškovi Smejkalovi a Lukáši Čiháčkovi. Plošina jim usnadnila pohyb po školní budově. V provozu je od 22.října. Na stěněu schodů visí poděkování všem, kteří při realizaci schodišťové plošiny pomohli, ať už finančním příspěvkem nebo prací. Myslím, že si zaslouží, aby byli uvedeni. Tak tedy: Antonín Ryšavý, obec Nosislav, Altech Bánov, Nadace Charty 77 - Konto Bariéry, Agrotec Hustopeče, Radek Brychta, TBG Betonmix Brno, Dřevomonta Židlochovice, obec Velké Němčice.

Faktem však zůstává, že největší zásluhu na vybavení školy plošinou mělo ředitelství této školy. "Pan ředitel Strouhal psal od začátku roku na všechny možné instituce a podniky a žádal je o finanční pomoc. Z ministerstva školství jsme nedostali nic. Konto Bariéry přispělo částkou 100 tisíc korun, stejnou částku uvolnilo z rozpočtu zdejší zastupitelstvo a dalších 120 tisíc se nakonec podařilo získat od sponzorů tady v Němčicích i v okolí", dozvěděla jsem se od zástupkyně ředitele Mgr.Anny Svobodové.

V červnu proběhlo výběrové řízení, ve kterém zvítězila firma Altech Bánov. O této firmě se v Němčicích dozvěděli právě díky časopisu Vozíčkář. Její pracovníci také počátkem října plošinu namontovali. Nabízí se ale otázka, proč se o této pomůcce začalo uvažovat až na začátku roku 2002, když Vašek Smejkal chodí do této školy už od první třídy. Paní zástupkyně vysvětluje: "Vašík chodil dřív do staré budovy, do třídy v přízemí. Měl ve škole asistenta, navíc to je drobnější chlapec, není příliš těžký, tak jsme ani o úpravách neuvažovali. Pak ale přišel do školy Lukáš. Do základní školy chodil v Brně, a to do školy, která je součástí Ústavu sociální péče na Kociánce. U nás začal chodit do šesté třídy. Lukáš je starší než Vašek, taky víc váží. Vytáhnout vozík s Lukášem po schodech, to už byla fuška a Tomáš dostal pořádně zabrat".


Tomáš - příjmením Zeman - to je Vaškův a Lukášův osobní asistent v jedné sobě. Ve škole si "odkrucuje" civilní vojenskou službu.Ale nestěžuje si, naopak : "S klukama si rozumím, myslím, že mě berou ne jako pomocníka, ale spíš jako staršího kamaráda. Starám se o ně od chvíle, kdy je rodiče přivezou do školy. S Vaškem sedím ve třídě, když nestačí zapisovat, co paní učitelka vykládá, nebo píše na tabuli, tak mu pomáhám. Lukáš je víc samostatný, ten ani pomoc přímo při vyučování nepotřebuje. Ale vozím ho třeba na hudební výchovu do vedlejší budovy nebo do školního klubu."

Lukáše jsem ve škole nezastihla - byl na šestitýdenní rehabilitaci ve Velkých Losinách. Zato jsem se v "jeho" sedmé třídě dozvěděla od paní učitelky Jiřiny Vintrlíkové, že se už po něm spolužákům stýská a poslali mu do lázní objemné psaní. Každý mu napsal svůj vzkaz. Ty vzkazy od Jirky, Marušky, Tomáše, Kamila, Michala a dalších sedmáků zněly asi takto: "Docela ti závidím, ohříváš se v termálkách a my musíme chodit do školy ....... V pracovní době jsme vařili a holky pekly šátečky ...... chybíš nám v brance při florbalu ........ kdy už přijedeš ......... ?" Paní učitelka mi ještě ukázala počítač, který do třídy přibyl právě kvůli Lukášovi. Ten na něm procvičuje úkoly. Prozradila také, že Lukáš rád zpívá, třeba když školáci vystupují na setkání, které pro důchodce pořádá obecní úřad.

Smůlu jsem měla i v případě Vaška. I ten už kvůli nemoci ve škole delší dobu chyběl. Jěště že jsou vynálezy jako telefon. Stačilo vytočit číslo a v sousední Nosislavi se ozvala Vaškova babička, paní Svatava Strouhalová. "Jsme velice rádi, že Vašek může dál chodit do školy v Němčicích. On už je na děcka zvyklý, chodil s nimi už od školky. To se málokde vidí, co pro děti se zdravotním postižením dělají v němčické škole pan ředitel a paní učitelky. To není jen plošina, to je celková péče a obětavost. Jsme jim moc vděční." A pak se ozval Vašek, kterého prý moc mrzí, že teď ve škole chybí. "Děcka jsou dobrý, paní učitelka taky. Tomáš mi pomáhá, tak to ve škole docela ujde. Nejraději mám přírodovědu. Čím chci jednou být? No přece inženýrem."

Obsah rozhovoru jsem vyprávěla třídní učitelce paní Marcele Mrkvicové. Mimochodem - ve třídě má 21 žáků. Vaška učí od první třídy. " Ze začátku jsem se trochu bála, přece jen mít ve třídě handicapovaného žáka, je náročné, vyžaduje to individuální přístup. Vašík je levák, má potíže i s očima, takzvané zrcadlové vidění, třeba písmenka B a D mu z toho důvodu dělají potíže. Bez pomoci asistenta se při vyučování neobejdeme. Ale je velice snaživý, když kvůli nemoci ve škole chybí, snažíme se to dohnat doučováním. Doma se mu velice věnují, má vzornou domácí přípravu, ve škole je to hned znát. Osobně si myslím, že je dobré, že ho učím od první třídy. Časté střídání učitelů neprospívá ani zdravým dětem, natož školákům s tělesným handicapem. A také už vím, co na Vaška platí. On je někdy trochu upovídaný, musím být občas přísná." Ještě jsem nezdůraznila , že oba chlapci nejsou z Velkých Němčic. Bydlí v sousední vsi, Nosislavi. Když jsem na toto téma hovořila se starostou Velkých Němčic, neviděl na celé záležitosti nic zvláštního: "Když jsme na obci příspěvek škole na plošinu probírali, nikdo nebyl proti. Vždyť jsou to žáci naší školy. Pro ty děcka musíme něco udělat. A obecní úřad v Nosislavi taky na plošinu přispěl".

Mimochodem - Velké Němčice mají 1655 obyvatel. Patří tedy spíš
mezi menší obce. Pomoc dvěma handicapovaným žákům vzali ale jako
naprostou samozřejmost, i když kolem ní bylo hodně starostí a vyřizování.
Vlastně to byla práce navíc. Ale výsledek stojí za to.

Autor: Věra Rudolfová
Zdroj: časopis Vozíčkář 6/2002 strana 22