Tento článek je věnován vzpomínce na prof. MUDr. Václava Vojtu, který jako jediný zpracoval tato témata: vývojová kineziologie, včasná diagnostika, terapie reflexní lokomoce. To vše je skryté pod "Vojtovým aktivačním systémem CNS".
V roce 1969 dr. Vojta emigroval do Mnichova. V letech normalizace se k nám dostávaly informace o jeho práci tajně a rehabilitace postavená na jeho znalostech se používala pod jiným názvem. Po roce 1989 v Československu a posléze v České republice pořádal se svými spolupracovníky pravidelné vzdělávací akce.

Před více než pěti lety jsem pro časopis Vozíčkář napsala rozhovor se specializovanou fyzioterapeutkou Janou Pekárkovou o rehabilitační metodě dr. Vojty. Již tehdy jsem chtěla upozornit na fakt, že i dospělým pacientům s diagnózou DMO (jde o počeštěnou, v podstatě nesprávnou zkratku, odborníci, podle mého názoru stále spíše vyjímečně, používají ICP = infantilní cerebelární paréza, neboť nejde o úplnou obrnu, ale částečné ochrnutí) může tahle metoda přinášet když ne vysloveně zlepšení zdravotního stavu, tak určitě úlevu. Na základě svých dlouholetých zkušeností s touto metodou jsem se pokoušela vyvrátit názor některých odborných lékařů, že u dospělých lidí s DMO je zdravotní stav nemenný. Ve skutečnosti nemůže být neměnný, zákonitě se musí alespoň zhoršovat. Většina z nás se proto snaží najít nějaký způsob, který by tento proces zpomalil. Dospělý s DMO, který se rozhodne pro tuto metodu, však většinou naráží na dva (mnohdy nepřekonatelné) problémy:
- V místě bydliště není nikdo, kdo by cvičil Vojtovu metodu, nebo ji cvičí, ale jen s dětskými pacienty. - Nenajde ve svém okolí žádnou vhodnou osobu k úspěšnému provádění této metody.

Má tehdejší představa, že by postiženému při cvičení mohl pomáhat (přesněji byl by zacvičen) osobní asistent, byla příliš optimistická. Naivně jsem se domnívala, že bude schválen zákon o sociální pomoci a osobní asistence tak získá legislativní podporu. Bohužel se tak nestalo. Já osobně se stále více potýkám se sháněním lidí pro pomoc při základních úkonech, natož potom při rehabilitaci. Přes všechny potíže jsem zůstala cvičení Vojtovou metodou věrná. A rozhodla jsem se navázat na výše zmiňovaný rozhovor. Tentokrát jsem několik otázek položila specializované fyzioterapeutce Ireně Šamšové.

Mohla byste čtenáře, kteří ještě Vojtovu metodu neznají, seznámit s principem, na kterém je postavena?

Jde o aktivační systém CNS (centrální nervový systém), jehož prostřednictvím je možné vrátit do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Systém takzvaně "vtáhne do akce" oslabené a nepoužívané svaly, umožňuje souhru protilehlých svalových skupin. Využívá vrozeného pohybového programu CNS, který je při poruše funkce blokován. Při aplikaci Vojtovy metody používáme dva aktivační modely: reflexní otáčení a reflexní plazení (tzv. reflexní lokomoci). To ovšem neznamená, že bychom pacienta učili, jak se otáčet či plazit, ale tyto modely obsahují prvky z lidské chůze, chteré chceme vybavit z podvědomí. Profesor Vojta dokázal, že pravidelným intenzivním opakováním je možné tyto správné modely postupně ukládat do CNS a tím potlačit patologicky změněnou hybnost.

U kterých diagnóz je vhodná aplikace Vojtovy metody?

Zcela specifická je pro diagnózu ICP. Nejenže umožňuje relaxaci (uvolnění) spastického svalstva, ale nabízí - na rozdíl od jiných přístupů - zařazení blokovaných svalů do funkce, což je z hlediska prognózy velmi důležité hlavně u těch nejmladších pacientů. V podstatě totéž platí u diagnózy CKP (centrální koordinační porucha), která je specifická právě pro kojence a malé děti. Další diagnózy, u kterých se Vojtova metoda s úspěchem používá: vadné držení těla dětí i dospělých, skoliózy, periferní parézy, stavy po mozkové mrtvici, roztroušená skleróza, vertebrogenní obtíže (bolesti, blokády), bolesti hlavy způsobené špatným postavením krční páteře, poúrazové stavy…

Obraťme nyní pozornost k dospělým pacientům s DMO. Jaké zkušenosti s používáním této metody máte právě u této skupiny?

Úspěšnost léčby Vojtovy metody u dospělých pacientů s ICP závisí na několika faktorech. Ideální je, pokud má pacient blízkou osobu, kterou fyzioterapeut zasvěcuje a pravidelně vede v reflexní terapii. Tato blízká osoba provádí terapii na pacientovi doma, nejlépe denně. Tímto způsobem je možno člověku s postižením podstatně zpříjemnit kvalitu života. Jedním dechem však dodávám , že u dospělých s ICP není možno očekávat příliš velké pokroky, např. nelze člověka, který se doposud pohyboval vleže či v sedě, naučit chodit. Je ale možno tomuto člověku umožnit např. rovný sed bez bolesti, manipulaci s rukama tak, aby byl schopen úkonů základní sebeobsluhy, případně vykonával zaměstnání, zklidnit mimovolní pohyby těla, usnadnit vyprazdňování. U člověka, který doposud chodil s opěrnými pomůckami, je možno zkvalitnit chůzi, aby byl schopen např. ujít delší vzdálenost bez výrazných potíží (tj. bez nejistoty, pádu či bolesti). Je zapotřebí zdůraznit, že celkové účinky cvičení vždy záleží na rozsahu postižení a intenzitě terapie.

Vrátím se ještě k tomu nedostatku blízkých lidí pro rehabilitaci Vojtovou metodou. V minulém rozhovoru bylo naznačeno, že se za určitých podmínek a při pravidelných kontrolách může pacient v poloze sobě fyzicky dostupné naučit zvládnout samostatně cvik, který by alespoň částečně zaktivoval některý z reflexních bodů. Nebylo by to alespoň částečné východisko z této situace?

Za východisko to nepovažuji. Já osobně nesouhlasím s tím , že by si pacient mohl reflexní lokomoci provádět sám na sobě. Pokud jde o člověka s ICP, tak ten má ve svém vědomí možnosti pohybu pouze abnormální, nemá tedy zažitou představu o správné svalové souhře ani o správné výchozí pozici. Jestliže se tedy i přesto pokusí uvést do aktivační polohy nebo aktivovat spoušťovou zónu, pravděpodobně se mu podaří vybavit opět pouze abnormální model pohybu. Nemá zrakovou kontrolu svého těla a neví, zda se reakce neubírá směrem k patologii. Totéž platí i pro ostatní diagnózy. Aplikovat reflexní lokomoci je tedy vhodné pouze prostřednictvím druhé, vyškolené osoby.
Dospělých lidí, kteří nemají doma s kým cvičit je bohužel většina. Mám osobní zkušenost právě s těmito pacienty. Přesto obecně platí pravidlo, že čím častěji je aktivace prováděná, tím dříve lze dosáhnout nějakého pokroku a naopak. To znamená, že zmiňovaní pacienti si musejí najít fyzioterapeuta, který si je vezme do dlouhodobé péče a v rámci možnosti si je bude zvát co nejčastěji.

Pacienti se také velice často potýkají s nedostatkem informací o rehabilitačních pracovištích, kde je Vojtova metoda nabízena jako jedna z mnoha léčebných metod. Neexistuje seznam těchto pracovišť, který by byl lidem dostupný?

Takový seznam zatím neexistuje. Pokud je mi známo, tak existuje seznam absolventů kurzů Vojtovy metody, které provádí jediné akreditované pracoviště pro její výuku v Česku. Jedná se o společnost RL-CORPUS v Olomouci.
Jedna z možností, jak se o této terapii dozvědět, je kontaktovat Čs. rehabilitační společnost Dr. Vojty, kde máme seznam fyzioterapeutů - účastníků pravidelných seminářů. Domnívám se, že rovněž regionální pobočky zdravotních pojišťoven musejí mít seznam smluvních partnerů - fyzioterapeutů, kteří jim vykazují terapii Vojtovou metodou.

Je známo, že se pořádají semináře pro fyzioterapeuty. I vaše odborné pracoviště pravidelně seznamuje lidi z oboru s novými poznatky ve Vojtově metodě. Máte dojem, že se počet fyzioterapeutů za posledních pět let zvýšil? Podle ohlasů lidí s postižením se zdá, že je jich stále málo. Respektive těch, kteří cvičí dospělé pacienty s DMO.

Zcela určitě se počet fyzioterapeutů vyškolených ve Vojtově metodě stále zvyšuje. Co se týče rehabilitace dospělých pacientů s ICP, domnívám se, že nabídka této metody je stále nedostatečná. Mohu jen doporučit lidem s tímto postižením větší tlak na lékaře, kteří rehabilitaci předepisují.

Jak pokračuje vzdělávací program nyní, už bez profesora Vojty?

Pokud je mi známo, tak Česko je i nadále v kontaktu s Mezinárodní společností Dr. Vojty, prostřednictvím výše zmíněné společnosti RL-CORPUS probíhají pracovní semináře s vyukovými terapeuty z Německa.

Odbočím k dětem. Setkala jsem se s názory několika rodičů, že Vojtova metoda není pro jejich dítě vhodná, a proto vyhledávají jiné metody. Je skutečně možné, že by některé dítě tuto metodu nesnášelo?

Takových rodičů je naštěstí čím dál tím méně, ale domnívám se, že těm, o kterých je řeč, byl princip reflexní aktivace nedostatečně vysvětlen. Jde nejspíš o to, že jejich dítě (ale zcela jistě nejen jejich, týká se to všech kojenců) při terapii pláče. Nejde ovšem v žádném případě o pláč, který by byl způsoben bolestí, jde o reakci na držení dítěte v určité poloze. Například dítě s vrozeným úklonem nebo záklonem hlavy se cítí v tomto úklonu či záklonu zcela pohodlně a bezpečně a my mu aktivací nabízíme správné, rovné držení hlavy, které je pro dítě neznámé a nepohodlné. Většímu dítěti a dospělému toto lze vysvětlit, takže v poloze vydrží, ale kojenec pláče. Bezprostředně po aktivaci se při správném provádění ihned zklidní.

Náš rozhovor bych ráda zakončila optimisticky. Je zřejmé, že se díky pokroku a zlepšení ve včasné diagnostice může začít s reflexní lokomocí již u novorozenců a určitému počtu dětí tak pomoci od případných zdravotních problémů. Přihlédneme-li k tomuto faktu, změnil se k lepšímu názor odborných lékařů na Vojtovu metodu?

Zcela s vámi souhlasím, že včasná diagnostika je to nejdůležitější pro další vývoj dítěte s pohybovým ohrožením. V současné době je však velmi málo lékařů, kteří znají zákonitosti vývojové kineziologie (tj. velmi podrobný a zcela přesně popsaný vývoj člověka v prvním roce života), vývojové diagnostiky a reflexní lokomoce - všem těmto oblastem zasvětil MUDr. Václav Vojta celý život. Je to podle mého názoru proto, že v rámci jejich výuky chybějí povinné přednášky na tato témata. Pokud dnes chce lékař Vojtův aktivační systém studovat, může tak činit pouze dobrovolně a nad rámec své specializace. Takových nadšenců je však stále jen hrstka. Obecně tedy mám pocit, že z tohoto důvodů se názor lékařů stále spíše nezlepšil.

Tak to jsme moc optimisticky neskončili. Snad se pohled odborníků v blízké budoucnosti zlepší.