Hrával jsem v kostele na královský nástroj. S panem farářem jsme si dobře rozuměli, ale když to bylo možné, bývala se mnou u varhan "slečna farská", tak se tehdy titulovaly farní hospodyně. S ní jsem nemusel tak napjatě sledovat dění u oltáře, byl jsem té její navigační službě vděčen hlavně při slavnostních bohoslužbách.

Jednou o Velikonocích bylo na faře několik hostů, mezi nimi i dvě řádové sestry z Hlučínska. Jednu slečna farská poprosila, aby šla se mnou k varhanám, protože ona se musila věnovat přípravě svátečního oběda. Sestřička se mnou ochotně vyběhla na kůr, kam věřící z bezpečnostních důvodů nesměli, jeho konstrukce byla dřevěná a vyžadovala opravu. Nahoře se rozhlédla po vypínači, udělala světlo a už se hnala k hracímu pultu.

Trochu mě zamrazilo, protože to vypadalo, že tam budu zbytečný. Rozevřela velkou knihu varhanního doprovodu kostelních písní a otočila se na mne s otázkou: "Co budeme hrať?" "Sto jedenáct, Aleluja, zdráv buď, náš milý Spasiteli," pípl jsem nesměle a ještě jsem dodal: "Ale sestřičko, nemusíte to hledat, já to nepotřebuji!" "Já vím! Ale fajnějše to vypadá, dyž má špilmajster před sebou noty otevřené!"

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz