Stovkám vozíčkářů v kraji hrozí, že skončí v ústavech nebo že nebudou moci chodit do škol či do zaměstnání. Nebude totiž nikdo, kdo by se o ně postaral. Problém měl vyřešit nový zákon o sociálních službách. Jeho platnost ale vláda odsunula až na rok 2007.

Jsme z toho zdrcení, protože už teď nejsou peníze na osobní asistenty," říká Lenka Zimmermanová z Asistenční služby z libereckého Mezinárodního centra pro postižené Universium. Podle ní žijí postižení v neustálé hrůze, že na asistenta nebudou mít. "Mluvím i sama za sebe," říká Zimmermannová. "Protože jako vozíčkářka se bez asistenta neobléknu, ani nedostanu do práce." "Situace je zoufalá," uvádí Eva Krutská, ředitelka Centra zdravotně postižených Libereckého kraje. "Vůbec nevím, kde na asistenty vezmeme peníze. Jestli to takhle půjde dál, skončíme." Centrum potřebuje na činnost ročně šest milionů korun, od státu však dostalo jen 26 procent této částky. Ostatní muselo shánět formou grantů, po sponzorech a nadacích. Ani ty však už osobní asistenci platit nechtějí. Na 143 postižených od Českolipska až po Semilsko mají v centru tři desítky asistentů. "Požadavků je ale stále víc, takže řešíme jen ty nejnutnější případy," říká Krutská. Pokud by službu garantoval stát, musel by na ni uvolnit peníze. "Zákon počítá s tím, že by peníze měl dostat klient, který službu využívá, a sám by rozhodl o tom, na co je použije," vysvětlila Zimmermannová. Podle náměstkyně libereckého hejtmana pro sociální oblast Ireny Benešové není situace tak kritická. "Neziskové organizace pro postižené mohou žádat o granty ministerstva i kraj," říká Benešová. To, že zákon vláda o rok posunula, je sice mrzuté, ale nijak katastrofální. "Je ale lepší, když bude opravdu dobrý, než plný chyb," dodala. Uznává však, že v kraji jsou sociální služby na vedlejší koleji. "Letos jsme dostali na granty jen milion tři sta tisíc," říká Benešová. "Ostatní kraje dávají mnohem víc." Podle postižených každý odklad situaci postižených zhoršuje. Osobní asistenci centra Universium využívá nyní kolem sedmi desítek klientů, o ně pečuje dvaapadesát dobrovolníků. Podle Zimmermanové vyjde asistent na sotva polovinu toho, co stojí pobyt v ústavu. Ten stojí zhruba od dvaceti do padesáti tisíc podle typu péče, které se postiženému dostává. "Pracující vozíčkář je pro stát velmi výhodný, protože si platí pojištění, často mu skončí dávky sociální podpory, naši zaměstnanci si často hradí dopravu i oběd," vypočítává Zimmermannová. "Nejdůležitější je ale, že se dostávají z izolace a mají pocit, že jsou užiteční."