Pokud by byl přijat zákon o ucelené rehabilitaci, vytvořil by se systém, ve kterém by každý občan mohl podle svých potřeb využívat všech druhů rehabilitace - zdravotní, sociální, pedagogicko-výchovnou i pracovní. Už na podzim roku 2001 vyjádřilo republikové shromáždění Národní rady zdravotně postižených očekávání, že práce započatá na tomto zákoně bude úspěšná a vyústí ve zřízení rehabilitačního fondu, který zajistí potřebné financování. Řada odborníků u nás totiž zná moderní trendy v rehabilitaci, ale nemůže je v plné míře aplikovat vzhledem k tomu, že část z nich není (či jen částečně) hrazena zdravotními pojišťovnami, nebo je placena z jiných zdrojů. Integrace občanů se zdravotním postižením je proto stále problematická. Naše společnost je většinou vnímá jako "neschopné" a nepokládá je za plnohodnotné spoluobčany. Přitom jejich schopnosti jsou často srovnatelné se schopnostmi "zdravé populace". Příkladem může být nositel Nobelovy ceny a jeden z nejlepších současných astrofyziků prof. Hawking, který od svých 24 let trpí degenerativním progresivním neurologickým onemocněním. Dnes je prakticky ("alive only my brain") ve všech denních činnostech závislý na pomoci druhé osoby, není schopen pohybu, nemůže sám jíst, nemluví (speciálně upravený komunikátor s počítačem zesiluje chvění jeho hlasivek) a přitom stále pracuje v oblasti teoretické fyziky.

Špatný zákon o důchodovém pojištění

WHO definuje rehabilitaci jako obnovu nezávislého a plnohodnotného tělesného a duševního života osob po úrazu nebo nemoci, případně zmírnění trvalých následků pro život a práci člověka. V této definici je položen důraz na "práci" člověka. V České republice posuzujeme při hodnocení funkčních schopností zdravotně postiženého člověka míru jeho "neschopnosti", díváme se na něj z hlediska toho, co nemůže zvládnout, vyjádříme procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a na závěr rozhodneme o "odškodnění zdravotního postižení". Klademe tedy rovnítko mezi pokles funkční schopnosti a pokles výdělečné činnosti. V tom je základní rozdíl mezi klasifikací postižení používanou v jiných státech unie a u nás. I těžce postižený člověk, který prošel intenzivní rehabilitací, může být plnohodnotně zaměstnán. V legislativě ČR se však mluví o člověku invalidním, tedy neschopném. Podle zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní, pokud z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 procent. Člověk, který dostane tento typ důchodu, nemá právo na práci. Tím se klade rovnítko mezi "míru postižení a schopnost pracovat". Zmíněný zákon je proto v rozporu s ústavou i Listinou základních práv a svobod, která zaručuje všem občanům stejná práva a povinnosti, tedy i možnost pracovat. Občané, kteří podle něj dostanou invalidní důchod, nemohou na pracovním úřadě zažádat zprostředkování práce a nemohou tedy "soustavně pracovat". Tato filozofie pochází ještě z doby napoleonských válek a prvního zákona Marie Terezie "o invalidních vojácích" z roku l750. V současnosti mluvíme o vyrovnání příležitostí, kdy je nutné pacienta co nejdříve rehabilitovat, využívat jeho psychosenzomotorických schopností k optimálnímu zařazení do života a případně i do práce.
Zákon o důchodovém pojištění také říká, že při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčního vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovalým tělesným, smyslovým a duševním schopnostem. A to s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím, než k poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem. Přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti, zda a jak je pojištěnec na toto postižení adaptován, a také možnost jeho rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. Tato část zákona byla do zákona včleněna poslaneckou iniciativou na základě tlaku organizací zdravotně postižených, při běžném hodnocení disability se však nepoužívá. Uvedená pasáž prakticky odpovídá Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví WHO (International Classification of Functioning, Disabililty and Health, ICF), která byla schválena Světovým zdravotnickým shromážděním v roce 2001. ICF zdůrazňuje význam včasné funkční diagnostiky, a to jak vzhledem k samotnému procesu rehabilitace, tak kvůli jejímu financování. V evropských zemích hradí rehabilitaci zdravotní nebo úrazové pojišťovny. Po stabilizaci stavu pacienta je funkční diagnostika důležitá k určení sociálních výhod, a také kvůli zaměstnání. Cílem je "vyrovnání příležitosti" pro občany se zdravotním postižením a zajištění optimální kvality jejich života.

Posuzujeme postižené jinak

Většina medicínských závěrů u nás nevychází z funkčního hodnocení, ale jen z etiologických diagnóz, a také se většinou neuvádí prognóza. U pacientů se neprovádí včasná rehabilitace multidisciplinárním týmem na základě funkční diagnostiky. Rehabilitace není hrazena zdravotními pojišťovnami a není v ní možné pokračovat tak dlouho, dokud se schopnosti pacienta zlepšují. Většina disabilních pacientů má indikovanou denní fyzioterapii, ale často chybí ergoterapie (tedy diagnostika a trénink denních činností), indikace a vyzkoušení potřebných pomůcek v domácím prostředí, psychologická diagnostika a terapie, logopedická diagnostika a terapie, kognitivní rehabilitace, diagnostika a trénink dysfagií, indikace individuálních protéz, ortéz, calcaotonik apod. Naprovádí se hodnocení pacientova domácího prostředí, není možné rychle vyměnit byt, aby mohl být co nejdříve propuštěn ze zdravotnického zařízení. Většina občanů s těžkým zdravotním postižením žije v institucích.
V České republice neexistuje statistika počtu osob se zdravotním postižením. Kvalifikovaný odhad hovoří o více než 10 procentech populace, z toho například má být 300 tisíc osob s vadami pohybového ústrojí, 150 tisíc osob po cévních mozkových příhodách, 100 tisíc duševně nemocných, 300 tisíc mentálně postižených, 530 tisíc diabetiků, 300 tisíc sluchově postižených, 60 tisíc zrakově postižených, 60 tisíc s poruchou řeči. Velké množství zdravotních postižení se vyskytuje v kombinaci. Podle WHO žije v Evropě devět až 13 procent lidí s disabilitou, tvoří tedy "velkou minoritu obyvatel". I z ekonomického hlediska je výhodné objektivně zhodnotit schopnosti těchto pacientů co nejdříve po onemocnění, úrazu nebo vrozené vadě a pomocí rehabilitace omezit nebo zmírnit jejich disabilitu, umožnit jim důstojný život a optimálně je integrovat do společnosti. Tento pohled však u nás zatím v posuzování disability (invalidity) není brán v úvahu. Při hodnocení funkční schopnosti se vychází z etiologie a morfologicko-funkčních změn na úrovni orgánů, ale funkční diagnostika osobnosti je velmi nedokonalá a není prakticky vůbec posuzováno prostředí, v němž člověk s disabilitou žije. V ČR jde vlastně o odškodnění zdravotního postižení a ne o stejné možnosti pro občany zdravé i občany s disabilitou.
Podle základního dokumentu WHO Zdraví 21 musí diagnostika, léčba i rehabilitace vážných akutních případů probíhat v nemocničním zařízení. V České republice však existuje jen 36 lůžkových rehabilitačních oddělení, nejsou dokonce i v některých fakultních nemocnicích (jako je Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, FN Na Bulovce, Fakultní Thomayerova nemocnice). WHO doporučuje 300 rehabilitačních lůžek na 100 tisíc obyvatel, v České republice jich ale máme tisíc celkem. Každá nemocnice s oddělením ARO a JIP by měla mít rehabilitační lůžkové oddělení, kam by se pacienti po stabilizaci stavu okamžitě přeložili, a zahájila by se včasná individuální rehabilitace (tento systém je v zemích unie běžný). S WHO se rozcházíme také v oblasti terminologie (zavedené snad některými pracovníky ministerstva zdravotnictví). Rehabilitace se zahrnuje do oblasti "následné péče". Ta v mezinárodní klasifikaci odpovídá službám, které následují až po rehabilitaci.

Podmínky úspěšné rehabilitace

Rehabilitační programy zaměřené na překonávání disability vyžadují týmovou práci, která by měla mít základnu v každé větší nemocnici. Tak by bylo možné včas, plynule a koordinovaně zahájit rehabilitaci směřující především k nácviku a zajištění co největší nezávislosti. Nezáleží tedy tolik na etiologii onemocnění, ale spíše na jeho následcích. Například u pacienta, který má problém s viděním, a tedy orientací, čtením, psaním apod., už příliš nejde o to, zda jeho onemocnění bylo způsobeno degenerativním neurologickým onemocněním nebo průstřelem hlavy a následnou poruchou optických nervů, ale je nutné řešit jeho konkrétní problémy tak, aby byl co nejvíce soběstačný. Zdravotní problémy vedou ke snížení schopnosti příslušné osoby zvládat různé životní situace, kdy může mít problémy rodinné, pracovní, vzdělávací, ekonomické apod. Tyto problémy nejsou primárně otázkou kauzální diagnostiky a léčení, ale je nutné je řešit pomocí ucelené rehabilitace.