Občané se zdravotním postižením se prostřednictvím svých zástupců už 10 let zúčastňují projednávání návrhů zákona o sociálních službách. Celou dobu se neúspěšně snaží o to, aby tyto služby byly lidem s postižením v takzvané sociální nouzi poskytovány především tak, aby žádným způsobem nebyla porušena důstojnost člověka, který je odkázán na pomoc druhých, a aby byla stanovena jasná, přehledná a nezpochybnitelná pravidla.

Základní premisy zákona by podle zástupců zdravotně postižených měly být tyto:

= na sociální služby má občan nárok, pokud vyhoví podmínkám stanoveným zákonem,

= podmínky pro získání tohoto nároku mají být pro všechny stejné na základě jednotných pravidel, a to bez ohledu na místo bydliště,

= musejí existovat standardy kvality pro jednotlivé druhy služeb včetně explicitního vymezení základních lidských práv, která bude muset poskytovatel dodržovat, zejména pak u ústavních zařízení,

= občan, který sociální službu potřebuje, si sám z několika alternativ (například ústavní péče, pečovatelská služba, péče o osobu blízkou nebo osobní asistence) zvolí tu, která mu vyhovuje, měl by mít možnost vybrat si a využívat třeba i kombinaci služeb a rovněž zvolit jejího poskytovatele,

= šetření individuálních potřeb občana z hlediska posudkového lékařství i z hlediska jeho sociální potřebnosti musí být jednotné, a to jak pro účely důchodového pojištění a státní sociální podpory, tak pro účely sociální pomoci; jde o to, aby občan nemusel svůj zdravotní stav a potřebu pomoci na základě zákonných nároků stále znovu dokazovat před různými posudkovými komisemi,

= je nutné zajistit financování sociálních služeb tak, aby byl zachován princip svobodné volby a standardů kvality služby a aby nedostatečný příjem nevylučoval občana ze systému sociální pomoci. Postižení trvají na tom, že stát by peníze poskytl občanovi, který by si vybral vhodnou službu a přímo bez organizačního mezičlánku si ji sám zaplatil. Je pouze nutné vyřešit otázku, komu peníze přidělit a hlavně kolik, aby systém služeb a pomoci byl co nejlepší.

Všechny pokusy kodifikovat zákon o sociální pomoci, které předložili pracovníci ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), však skončily nezdarem. Žádný z dříve předložených návrhů lidem s postižením nevyhovoval kvůli větším či menším neshodám s výše uvedenými principy, zejména co se týká rozsahu pomoci a služeb, upřednostňování ústavní formy péče před terénní či domácí pomocí a konečně způsobu financování a odpovědnosti za celý systém. V posledních předlohách zákona i v následujících jednáních se ukázalo, že úředníci MPSV předpokládají, že odpovědnost za systém nebude mít stát, nýbrž kraje a obce, a o poskytnutí služby rozhodne primárně úředník na základě místních podmínek. I proto předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása odvolal všechny spolupracovníky tohoto orgánu z pracovních skupin, které se podílejí na poslední podobě zákona o sociálních službách. Opuštění dosavadních jednání je pouze vyústěním neplodné sociální politiky státu v této oblasti. Úředníci jsou přesto rozhodnuti na přípravě zákona pokračovat tak, aby začal platit ještě v tomto volebním období.

Úřednictvo prosazuje, aby peníze nedostal občan, který by si službu vybral a koupil, ale obec v částce 300 korun na hlavu ročně. Počítáme-li, že hodina práce zaměstnance v sociálních službách včetně mzdy, provozních nákladů, zdravotního a sociálního pojištění je 100 korun za hodinu, zjišťujeme, že návrhy úředníků jsou nejen absurdní, ale přímo tristní.