Domácí vzdělávání zákon umožňuje a jsou situace, kdy je to možná ideální řešení; například je-li dítě mentálně či fyzicky handicapované. I zdravé děti však u nás můžou být vyučovány doma a je na rozhodnutí rodičů, zda se cítí na to stát se i učitelem.

Pedagogika je však dost složitá věda a ne každý, kdo je sám vzdělán, má také schopnost znalosti předávat dál. Námitka, že je naše školství špatné, neobstojí. Máme dobré i špatné školy, dobré i špatné pedagogy. Byly doby, kdy naše školství bylo podstatně horší a navzdory tomu nadání zvítězilo a i toto školství vyprodukovalo spoustu vzdělaných a kvalifikovaných lidí. Takže bych to neviděla tak tragicky. Školní docházka se také přece netýká jen vzdělání, ale i velmi důležitého sociálního učení. Dítě má přijímat i jiné než rodičovské autority. Třeba proto, aby mělo možnost posuzovat, kdo má převahu autority díky své osobnosti a kdo ji má jen nominací do určité funkce. To je pro budoucí život velmi důležité.

Dítě by mělo mít možnost učit se prosadit si své místo ve skupině vrstevníků, učit se soutěži i solidaritě a vzájemné pomoci, získávání přátel, odolávání nepřátelům, nacházení spojenců i uhájení svých práv a přesvědčení. Také poměřování ve znalostech a dovednostech vede k důležitému sebepoznávání a hledání vlastních mezí a hranic.

Sociální učení, jež škola umožňuje, je pro život důležitější než si pamatovat datum bitvy na Bílé hoře. Dítě vyučované doma je o tento aspekt formativního působení ochuzeno. Až jednou bude muset vykročit do světa ostřílených borců, tedy už ve druhém stupni základní školy, pravděpodobně to nebude mít lehké. Motivem rodičů, kteří se pro domácí školu rozhodli, je zřejmě mít pro své dítě to nejlepší. Každý z nich by se však měl hluboce zamyslet nad tím, zda jsou jeho motivy opravdu pouze ušlechtilé. Jestli nechce být jediným architektem duše svého dítěte a tím znásobit jeho závislost a prodloužit si tak dobu, kdy dítě může být jedinou náplní jeho života. Zda je schopen a chce vychovat svobodnou a nezávislou bytost schopnou v životě obstát.