Proč, když byla už mnoho let součástí Národního plánu pro vyrovnání …, proč, když při vyhodnocení tohoto plánu ministerstvo školství hrdě prohlásilo, že problém je vyřešen. Zdá se tedy, že naše školy všech stupňů jsou bezbariérové a při zápisu, či přijímacích zkouškách prostě rodiče udají do dotazníku kolik jakých asistentů jejich dítě potřebuje.
Desítky, stovky rodičů mají zkušenosti diametrálně odlišné, setkávají se s řediteli škol, kteří nechápou proč dítě s postižením má komplikovat život zaměstnancům jejich školy, když relativně nedaleko je tak krásná speciální škola.

Když jednání o umístění žáka s postižením na jejich školu dospěje až k řešení jednotlivých provozních záležitostí, naznačené problémy, které tu kterou školu čekají, jako jsou bariéry, výběr osobního asistenta, finanční zdroje na mzdu osobního asistenta, co postižené dítě a hodina tělocviku? Nečeká pedagogy změna tempa nebo nedej bože nějaká forma individuálního přístupu? Vždyť vlastně nemáme speciální pedagogy? A co tomu řeknou rodiče spolužáků? Možná asistent vysype svého klienta na schodech z vozíku, kdo za to bude zodpovědný?

Může se někdo ředitelům škol divit, že se těmto problémům snaží vyhnout? Nekouká z toho nic dobrého. Nadřízení mlčí nebo krčí rameny, a hlavně, penízky nepřisypou.

Logika věci však říká, když jsou fyzické možnosti člověka omezeny postižením, najde se spousta povolání, které není možné vykonávat, co tedy udělat pro to aby člověk s postižením měl na trhu práce co možná největší šanci? Není to právě vzdělání, není to právě schopnost uspět díky znalostem a vědomostem v konkurenci s vrstevníkem bez postižení? A tohle ve speciální škole chtě - nechtě nenatrénujete.

Přes uvedené skutečnosti je možnost volného výběru vzdělání a vzdělávacích institucí pro děti s postižením a jejich rodiče jen zbožným přáním.

A kruciš, snad tu nemluvíme o diskriminaci?!

Rozhodně je to startovní čára, na které se důvody a důsledky začínají proplétat a řetězit, až se nám stočí do neproniknutelného klubka. Nemám vzdělání - nenajdu práci - nestanu se daňovým poplatníkem - čerpám maximum sociálních dávek - ztrácím motivaci - přibývají psychické problémy, posléze zdravotní - zůstávám v nejnižší sociální vrstvě - na okraji společnosti - společnost vnímá že právě tady je nás nejvíce - asi to tak má být, asi tady je naše místo - můj problém tedy není problémem, ale neměnným faktem - a dalším mandatorním nákladem rozpočtu státu. Nejsem tedy občanem s neúplným fyzickým potenciálem, ale plnými právy a povinnostmi, nýbrž objektem sociální péče, součástí cílové skupiny čerpající sociální dávky, předmětem rozhodování úředníků, které stát musí pro mě držet pod penzí.

Dlouho přemýšlím nad tím proč je pro stát lepší po celou dobu mého života rozhodovat o tom, na co nárok mám a na co ne, než co možná nejvíce srovnat můj handicap a strčit mě do života? Proč je lepší pořád mi odměřovat hrstičku obilí, než naučit mě ho pěstovat?

Každá z politických stran má ve svém volebním programu integraci zdravotně postižených a politici mají mnoho slov o tom, co všechno prosadí a odhlasují. Ale jakékoliv konkrétní jednání je jako kopnout do otevřených dveří, ty také nekladou odpor, ale odrazí se zpět a samy se znovu zavřou. Zkušenosti prostě říkají, že i hluboce logické záležitosti, které mají klíčový význam pro značné množství lidí, mohou projít hlasováním jen pod důsledným tlakem.

Ano, i vzdělání může k takovým záležitostem patřit.

Mnoho se namluvilo o osobní asistenci a věřte, že ve školách, kde je jistě nejpotřebnější, a pro naši společnost může být i tou nejlepší investicí je situace komplikovaná ještě dalšími aspekty. Asistent? Má to být asistent dítěte nebo asistent pedagoga? Má být takový asistent speciální pedagog nebo je to pomoc spíše laická? Jedná se o součást vyučovacího procesu a jako taková má být hrazena odborem školství nebo se jedná o součást sociální péče, a její tíži ponese na svých bedrech spíše sociální odbor? Jak bude vyřešena otázka zodpovědnosti za dítě? Bude asistent zaměstnancem školy, dítěte, potažmo rodiny dítěte nebo nějaké specializované organizace?

Mám pocit, že jsem ještě nikdy nenapsal článek s tolika otazníky, a ještě ke všemu se nabízejí další. Co dělají týmy odborníků na ministerstvech a ve výzkumných ústavech, které pod dotčená ministerstva spadají? Je v zájmu našeho speciálního školství, a také našeho ústavnictví aby podmínky pro integraci byly opravdu vytvořeny? Je ústavní a speciálně školní lobby tou aktuálně rozhodující silou, která stačí sypat písek do ložisek integrace?

Nebo je stávající situace jen výsledkem vytrvalého nezájmu politiků.
No to už jsme od našeho původního problému poněkud vzdáleni, i když možná méně než si myslíme.


Autor:Zdeněk Škaroupka
Zdroj:Časopis VOZÍČKÁŘ 6/2002 strana 18