Ve třetím díle našeho seriálu o standardech služeb sociální péče v ČR jsme se zamýšleli nad tím, jak přehnané papírování v této sféře, které tyto nové standardy přinášejí může zabraňovat jejím poskytovatelům v kvalitní práci. V dnešní části budeme hovořit o polopravdách, kterými jsou tyto standardy obhajovány.

Není všecko zlato, co se třpytí. Na standardech sociálních služeb je sice velice pozitivní, že obhajují samostatné rozhodování uživatelů, kterou službu budou využívat. Je v kompetenci klienta, jestli bude využívat například služeb osobní asistence, pečovatelské služby nebo ústavů sociální péče. Dále je například výborné, že se umožňuje i duševně a mentálně postiženým podílet na individuálním rehabilitačním plánu spolu se svými terapeuty. Mohou si vyjádřit své vlastní touhy, říct čeho by chtěli dosáhnout. Je perfektní, že je velká snaha o to, aby se celkově změnil přístup k nejrůzněji handicapovaným skupinám ve společnosti a sociálně potřebným společnosti. To vše všichni zdravotně postižení vítají a jsou za to vděčni.

Je také velmi dobré, že tyto nové standardy, jak je chápat, jak měnit postoj k výše zmiňovaným skupinám vyučuje ve velice kvalitních kurzech občanské sdružení FOKUS PRAHA, které umožňuje pracovníkům organizací jež poskytují sociální služby. Více se o této organizaci dozvíte na internetové adrese http://www.ecn.cz/fokus/soubory/educ/main_e_f.htm. Myslím si, že by se tyto snahy měly čím dál více podporovat.

Na druhou stranu si většina organizací poskytující sociální služby v Brně myslí, že jejich kontrolní úřady, tedy kraje a Ministerstvo práce a sociálních věcí vynakládají zvýšený důraz na vyplňování různých formulářů a psaní nejrůznějších zpráv, že nezbude moc času na vlastní práci s klientelou, což nejenže zhatí původně vynikající záměr, ale naopak zhorší současný stav.

Nejvíce informací o standardech sociálních služeb najdete na adrese www.mpsv.cz

Věřme, že se povede státní správě spolu s poskytovateli sociálních služeb najít cestu k opravdovému zlepšení.

Pokračování v úterý 28.2.2003

Autor: Libor Gino Doležal
Zdroj: Vlastní zpráva