Během našeho povídání na půdě Ministerstva práce a sociálních věcí ČR přijal Martin Kovář několik gratulací k jeho úspěchům na paralympiádě. Není divu. Na letošních XII. letních paralympijských hrách získal tři tituly a navíc ve všech třech individuálních kraulařských závodech zvítězil v nových světových rekordech. Nedávno se dozvěděl, že byl nominován mezi deset nejlepších sportovců republiky.

Asi už jste absolvoval spoustu rozhovorů na téma plavání. Co ale Martina Kováře baví kromě sportu?

„Momentálně po Aténách mě dost baví nicnedělání. Profesně mě baví především práce v neziskovém sektoru, kterou dělám už přes deset let. Neziskový sektor má svoje zákonitosti a pravidla. Já měl možnost nahlédnout do této problematiky z obou stran - jak z pohledu úředníka, tak ze strany neziskového sektoru - a myslím si, že tuto oblast mám poměrně dobře zmapovánu.“

Na činnosti kterých neziskových organizací a sdružení se aktivně podílíte?

„Nadace Eurotel, Nadace ČEZ - Duhová energie, Nadace Charty 77, Kontakt bB, další aktivity typu Konta Bariéry… Je toho hodně. Tam chodím a pracuji velmi rád, pokud mají zájem a mám jim co nabídnout.

Taky bych chtěl zmínit projekt „Vyrovnání šancí“. To je projekt, který se snaží pomocí moderních informačních technologií eliminovat některé handicapy. Vybavujeme školy, kde se vzdělávají děti se senzorickými nebo motorickými vadami, za přispění sponzorů speciálními vzdělávacími pomůckami.“

Jste externím poradcem ministra práce a sociálních věcí. Jak jste se k této práci dostal?

„Ještě za ministra Vodičky jsem byl členem Vládního výboru pro zdravotně postižené a jednou jsme si s ministrem, korvetním kapitánem v letadle povídali o koncepci sociálních dávek apod. Já jsem měl na některé věci odlišný názor.“

Především jsem zastával názor, že by se v jednotlivých dávkách i systémech mělo víc individualizovat, víc diferencovat, že by se měl sledovat člověk, jeho osud. Ministr Vodička mi říkal: „Víte, takhle u piva umí kecat každej, pojďte si to zkusit.“ A tak jsem to zkusil. A neúspěšně, protože to by už dávno nějaká sociální legislativa platila a „neflikovala“ by se např. sto osmdesát dvojka (vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb., pozn. red.).“

Sledujete diskuzi o připravovaném zákonu o sociálních službách?

„Už jen z povzdálí. Ale je zajímavé, že za tu dobu, co jsem na ministerstvu a objevilo se několik koncepcí na zkvalitnění sociálních služeb, se vše vrací ke koncepci, kterou jsem na začátku svého působení na ministerstvu spoluprosazoval. Tedy vytvořit zde určité tržní prostředí, aby ten, komu je finanční příspěvek přiznán, měl možnost si vybrat z portfolia nabízených sociálních služeb.“

Vraťme se k vašemu úspěchu na paralympiádě. Váš výkon musel být pro spoustu handicapovaných obrovskou výzvou. Jaké jsou ohlasy? Určitě dostáváte od tělesně postižených dopisy plné uznání.

„I od „zdravých“, představte si to... Bylo pro mě překvapující, když v jedné pražské nejmenované vinárně za mnou přišel pro mě do té doby neznámý člověk, poklepal mi na ramena a zeptal se, jestli mi může pogratulovat. Teď chci ale poznamenat, že si nijak nehovím v pocitu slavného. Je ale vidět, že mediální prezentace paralympiády má nějakou odezvu, a to je dobře.

Nedávno jsem se dokonce dozvěděl, že jsem byl navržený do desítky nejlepších sportovců. Dříve by asi nebylo možné, aby se paralympionikovi dostalo takového uznání. Těší mě to.“

Letošní paralympiáda měla větší mediální kampaň než před 4 lety…

„Já si myslím, že ne. Spíš se zlepšil mediální obraz lidí s handicapem. Dřív se o handicapovaných psalo „polobulvárně“ ve smyslu „Co se vám to, chudáčku, stalo?“ nebo „Zvítězili nad sebou, teď jedou zvítězit do Atén.“ Takový typ článků byl už nahrazen buď profesionální sportovní reportáží, nebo rozhovory, které mají nějakou souvislost a odůvodnění.

To, že na paralympiádě byl štáb České televize, je určitě dobře, ale o dvouhodinové denní reportáži ze sportovišť, kterou měli možnost vidět například na sportovním kanále v Anglii, si můžeme zatím nechat jen zdát.“

Do Atén se přijel podívat i premiér Gross a ministr Škromach. Jak jste návštěvu vnímali?

„Měli jsme z toho trochu strach. Někteří z nás byli pamětníky toho, jak si před osmi lety v Atlantě dělal reklamu na paralympiádě jeden americký politik a jak jsme z toho byli znechuceni, protože všechno bylo do detailu vykalkulované. Premiér Gross i ministr Škromach se ale pohybovali naprosto normálně a přirozeně po sportovištích i v zákulisí, bez nějaké křeče... Někdy to bylo i zábavné. Například když nás navštívil nečekaně premiér na pokoji a my mu s Machalou vysvětlovali, proč tam máme takový bordel, že je to účelné...“

Do Pekingu za čtyři roky se už nechystáte. Jaké máte teď nové cíle?

„Především být zdravý. Už od Atén mám nějaké zdravotní problémy, takže bych to rád doléčil. Mám před sebou také několik pracovních cílů. Například vy-tvořit určitou systematizaci ve sportu handicapovaných, v jeho financování, pomoci s privatizací Českého Telecomu… V osobním životě pak více cestovat, chodit na ryby…“

Pro spoustu lidí jste se stal vzorem, píší vám, vyjadřují vám svoje sympatie a obdiv. Co byste jim chtěl vzkázat?

„Mně vždycky zatrne, když si uvědomím, že by někdo ve mně mohl snad vidět svůj vzor. Když se proberu svými špatnými stránkami, říkám si, že napodobovat mě by nebylo asi to správné. Co jim vzkázat? Předně chci všem moc poděkovat za vyjádřenou podporu, protože nám na paralympiádě pomáhala.

Sport může být zábavná záležitost, jak strávit volný čas. Pomáhá překlenout dobu, kdy by se člověk jinak ulitoval k smrti. My si říkáme, že plavat nebo házet diskem umí každý, ale házet diskem polochromou rukou nebo plavat bez nohou je hodno jen nás - správných borců.“