Dnes je Čtvrtek, 28. března 2024, svátek má Soňa
Kontaktní E-mail  

reklama - Sdružení Veleta, o.s.Reklama
 Články   Legislativa   Pomůcky   Adresář služeb   Poradna   Periodika   Servis pro NNO   Diskuse   Ankety   Kontakty  


Vyhledávání

 
hledat v textech článků
pouze ve zvolené rubrice

 
Rubriky

Akce
Auto-moto
Bariéry
Bydlení
Finance
Internet
Inzerce
Jak na to
Legislativa
Literatura
Média
Názory
O nás
Politika
Pomůcky
Poradna
Příběhy nevidomých
Rozhovory
Servis pro NNO
Služby
Sport
Stalo se
Volný čas
Vzdělávání
Zajímavosti
Zaměstnávání
Zdraví
 
Nejčtenější články

 
Naposledy přidané

 
Info E-Mail

Máte-li zájem přijímat novinky našeho webu, zaregistrujte se.

 
   odhlásit

Počet odběratelů: 5535
 
Webinfo


 

24.11.2004, 07:29 - rubrika " Příběhy nevidomých "
Příběhy nevidomých: Přítelkyně

"Slova na úvod"

Život člověka je spletencem malých i velkých událostí, někdy příjemných, jindy smutných i tragických, tu zase veselých, či legračních. Tak je tomu i v životě slepce.

Někomu by se mohlo zdát, že v jeho životě převládají události spíš smutné. Já se však domnívám, že náš život je okořeněn zážitky, které těžko okusí člověk vidící. Když je prožíváme, tak je to v té chvíli třeba trapas nebo úplná tragédie. Když však takovou příhodu dáme k lepšímu někde u skleničky bílého vína, určitě jí pobavíme ty ostatní. A tím také sami sebe.

Štěstí člověka přece není podmíněno jeho dokonalostí tělesnou ani duševní. Kdo z nás může říci, že ví, jaké normy použil Stvořitel, když z hlíny hnětl člověka?

Buďme tedy takoví, jací jsme, a buďme Bohu vděční za všecko, čím nás vybavil a čím nás stále obdarovává.

( Jan Juráň )




Přítelkyně

Při našem prvním setkání jsem se dozvěděla, že Marta nevidí. Posteskla si, jak často postrádá člověka, ochotného někam ji doprovodit. Žoviálně jsem se nabídla, že ji ráda kamkoliv dovedu, jen ať mi zavolá. Ona mě vzala vážně a za dva dny mi zavolala.

Seděli jsme tehdy s mužem a se synem v obývacím pokoji, když zazvonil telefon. Marta se mě zeptala, zda bych ji nedoprovodila v sobotu do Prahy. To jsem nečekala, jen jsem zakoktala: " V sobotu a do Prahy?" Za mnou se ozvalo: "Mami, neblázni, ztratíš se v Praze za prvním rohem!" Slyšela jsem i manželovu připomínku, že jsem ještě v Praze sama nikdy nebyla. V krku jsem měla knedlík, protože jsem věděla, že mají pravdu. Ale moje ženská hrdost se vzepřela. Sebevědomě jsem odpověděla: "Jistě, ráda vás doprovodím."

A v sobotu ráno ve čtyři hodiny mě zamlklý manžel vezl na autobusové nádraží. Ve skrytu duše jsem doufala, že tam Marta nebude a já se vrátím s nepošramocenou ctí do své teplé postele. Ale ona si to cupitala rovnou k autobusu do Prahy. Bylo vidět, že má upřímnou radost, když jsem ji pozdravila. Asi tomu mému slibu moc nevěřila. A vyjely jsme. První zastávku jsem zvládla. Lítala jsem sice kolem nevidomé jako čamrda. Nevěděla jsem, jak jí pomoci do dveří toalety a jak to tam chudák všechno sama zvládne. Ale v ní bylo něco vyrovnaného a mile pokojného. Všechny moje přepjaté snahy o pomoc přijímala a nedala najevo, jak jsou pro ni legrační. Cestou jsme si začaly povídat. Dozvěděla jsem se, že od svých pěti let nevidí a s nevidomým manželem vychovali pět dětí. Všechno to říkala s takovou samozřejmostí, že jsem si netroufala projevit nahlas svůj údiv. Když jsme se blížili k Praze, počal hovor váznout. To se mě začínala zmocňovat panika, jak to v té Praze všechno zvládnu. Vždyť ani nevím, jak se dostaneme do metra. Uklidňovala mě, že mi cestu ukáže. To mě dost ohromilo. Neuměla jsem si představit, jak mi může nevidomá něco ukázat. Ale v tu chvíli to byla jediná naděje na pomoc.

Vystoupily jsme a Marta začala navigovat. "Půjdeme kousek rovně a potom doprava a tam by měla být díra do metra." A ta díra tam opravdu byla. V metru mě obdobně vedla. Za chvíli jsme stály u kolejiště a mým úkolem bylo jen dirigovat nastoupení. Problém s vystoupením mi vyřešil hlasatel. Tak jsme se dostaly na konečnou, kde nás dav vyvedl ven. Dozvěděla jsem se, že dál jedeme tramvají. Našla jsem zastávku a podle její navigace jsem vybrala tu správnou tramvaj. Moje navigátorka klidně usedla a já jsem začala řešit problém, jak poznám, kdy máme vystoupit. Řekla, že vystoupíme, když tramvaj prudce zatočí doprava. Skutečně zatočila, vystoupily jsme a byly u cíle naší cesty. Nevidomí se sjížděli ze všech koutů republiky. Moje nitro se dmulo pýchou. Hosana, svůj první úkol průvodce jsem zvládla! Jsem stejně dobrá jako ti druzí!

Cesta z Prahy domů nám uběhla dřív, než jsme si mohly všechno o sobě povědět. Bylo nám spolu bylo moc dobře. Tak začalo naše přátelství.


Autor: Jiřina Medveďová
Zpet ZpětTisk upravit pro tisk
 
Komentáře ke článku
Infoposel.cz nezodpovídá za obsah příspěvků a vyhrazuje si právo smazat ty příspěvky, které budou obsahovat vulgární výrazy nebo poškozovat dobré jméno tohoto webu.
 
* 24.11.2004, 14:24 - čtenář :
je opravdu pravda, že vidoucí člověk a laik nepochopí, jak nevidomí dokáží být obratní.včera jsem čekala na zastávce a na druhé straně přijel autobus. vystoupil z něho člověk s bílou holí a svižným krokem sse ubíral k přechodu a šup, až byl na druhé straně...zírala jsem a uvědomila jsem si, proč tak na něj zírám, dyť je to člověk z masa a kostí jako já...
* 25.11.2004, 12:38 - Čtenář :
Já jsem sama zrakově postižená a věřte mi ,že mi sami musíme chtít ,když chceme být soběstační všechno se naučit.Je rozdíl být nevidomí od dětství nebo ztratit zrak v dospělosti nebo ve stáří.Znám toto moc dobře protože se s touto problematikou setkávám já sama a s mými kamarády zrakově postiženými,řešíme a radíme a informujeme lidi aby neměli o nás zkreslené informace.Jsem členkou SONS scházíme se ,plánujeme akce,máme i tamdémová kola a snažíme se něco dělat.Cením si všech lidí ,kteří mě berou jako člověka,který něco umí né jako invalidu.Spozdravem Alena Sikorová
 
Jaký je Váš názor?

 
Do pole "kontrolní kód" opište prosím číslo z následujícího obrázku
kontrolní kód

Kontrolní kód :

Copyright © 2000-2024 Sdružení Veleta, o.s., Developed by Robert Zaborowski, Pulzní magnetoterapie