Dnes je Úterý, 21. května 2024, svátek má Monika
Kontaktní E-mail  

reklama - Sdružení Veleta, o.s.Reklama
 Články   Legislativa   Pomůcky   Adresář služeb   Poradna   Periodika   Servis pro NNO   Diskuse   Ankety   Kontakty  


Vyhledávání

 
hledat v textech článků
pouze ve zvolené rubrice

 
Rubriky

Akce
Auto-moto
Bariéry
Bydlení
Finance
Internet
Inzerce
Jak na to
Legislativa
Literatura
Média
Názory
O nás
Politika
Pomůcky
Poradna
Příběhy nevidomých
Rozhovory
Servis pro NNO
Služby
Sport
Stalo se
Volný čas
Vzdělávání
Zajímavosti
Zaměstnávání
Zdraví
 
Nejčtenější články

 
Naposledy přidané

 
Info E-Mail

Máte-li zájem přijímat novinky našeho webu, zaregistrujte se.

 
   odhlásit

Počet odběratelů: 5911
 
Webinfo


 

08.07.2003, 00:01 - rubrika " Názory "
Těžký osud, smutné vzpomínky

Vždycky jsem se snažila vyhýbat omezeným lidem. Když jsem poznala manžela a navštívila poprvé jeho rodinu, tuhla mi krev v žilách z toho, jak se ponižovali a ubližovali si.

Přišla jsem se srdcem na dlani, ale čím víc jsem je poznávala, tím méně jsem toužila po jejich společnosti. Časem jsem styk s nimi přerušila úplně, protože mi stále méně vyhovoval způsob jejich vyjadřování a cítění. Měli jsme svůj byt a nic jsme od nich nikdy nepotřebovali. Potom však manžel utrpěl úraz hlavy a potřeboval lásku a pohodu. Přes mé prosby se stal opak pravdou. Bylo zneužito jeho nemoci a oba jsme prožívali peklo.

Protože se můj muž nedokázal bránit, byl v době mé následné hospitalizace vystěhován do ústavu, s polovinou našeho bytu. Utrpěl šok, ze kterého se už nikdy nevzpamatoval. Přestal mluvit a komunikovat. Po necelém roce nuceného pobytu v sociálním zařízení, zemřel.

Velmi mi chybí a tak vzpomínám:

Řízením osudu, který nás v létě 1994 svedl dohromady, mi zůstaly jen hezké vzpomínky. On chodil s jednou francouzskou a já s vycházkovou holí. Žili jsme krásně pět let. Byl dobrým partnerem a manželem. Spolehlivým a zodpovědným. Uměl se smát a nebyl lhostejný k cizí bolesti. Byl nesmírně milý a něžný.

Chodívali jsme na dlouhé procházky do městských sadů, sedávali na lavičce v parku, tušili věčnost hradeb a poslouchali vážnou hudbu.

Měl paži kolem mých ramen a já se dotýkala jeho ruky. Mlčeli jsme. Ale naše myšlenky byly stejné žít spokojeně, jak se v naší situaci dá. Držívali jsme se za ruce a strach z budoucnosti byl menší. Znala jsem každý jeho pohyb, věděla co znamená pohled, záchvěv tváře. Cítila, kdy je unaven, kdy má potřebu odpočinku a spánku. Když mu docházely síly, byla jsem tady, abych mu pomohla. Vracel mi to stejně.

I hodně nemocný a náladový, mě brával často za ruku a říkal, jak je rád, že jsme spolu. Choroba a těžce narušená psychika mu denně odebírala sílu. Už se nebyl schopen bránit a bojovat. Nebyla jsem s ním, když opouštěl náš byt, ani když odcházel z tohoto světa. Nemocí vyčerpaná a připoutaná k vozíku jsem neměla sílu cokoliv udělat. Už ho nikdy neuvidím.

Autor: Vlasta Gebauerová
Zdroj: Liga za práva vozíčkářů
Zpet ZpětTisk upravit pro tisk
 
Komentáře ke článku
Infoposel.cz nezodpovídá za obsah příspěvků a vyhrazuje si právo smazat ty příspěvky, které budou obsahovat vulgární výrazy nebo poškozovat dobré jméno tohoto webu.
 
Žádné.
 
Jaký je Váš názor?

 
Do pole "kontrolní kód" opište prosím číslo z následujícího obrázku
kontrolní kód

Kontrolní kód :

Copyright © 2000-2024 Sdružení Veleta, o.s., Developed by Robert Zaborowski, Pulzní magnetoterapie