Jednou z nejzávažnějších otázek je problematika zaměstnávání zdravotně postižených občanů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že práce není pro většinu zdravotně postižených občanů jen zdrojem obživy, ale v nemenší míře též prostředkem seberealizace s výrazným sociálně rehabilitačním účinkem. Proto není divu, že problematice zaměstnávání zdravotně postižených občanů byla a je věnována u nás i ve světě zvýšená pozornost. Náš právní řád obecně neobsahuje problematiku zaměstnávání zdravotně postižených občanů jako celek, nýbrž upravuje pouze specifika zaměstnávání některých skupin zdravotně postižených občanů, jmenovitě občanů se změněnou pracovní schopností, včetně změněné pracovní schopnosti s těžším zdravotním postižením a zaměstnávání poživatelů invalidních důchodů a poživatelů částečných invalidních důchodů. Obecně lze konstatovat, že zdravotně postižený občan může zásadně, pokud mu to dovoluje zdravotní stav, najít pracovní uplatnění buď na normálním trhu práce, nebo ve specializovaných organizacích vytvořených pro zaměstnávání těchto občanů, příp. v chráněné dílně či chráněném pracovišti.

Pokud se týká ochrany pracovního poměru zdravotně postižených občanů, je třeba upozornit na ustanovení § 50 ZP, které stanoví, že pracovníku se změněnou pracovní schopností může dát organizace výpověď jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy (úřad práce), jinak je výpověď neplatná. Souhlas úřadu práce se nevyžaduje, jde-li o pracovníka staršího 65 let nebo z důvodů uvedených v § 46 odst. l pod písmeny a), b) nebo f). Zvláštní pozornost je třeba věnovat ustanovení § 47 odst. 2, podle něhož při výpovědi z důvodů nadbytečnosti (§ 46 odst. 1 písm. c) dané pracovníkovi se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, skončí výpovědní lhůta teprve tehdy, až organizace zabezpečí tomuto pracovníkovi nové vhodné zaměstnání. Za občana, který není zabezpečen důchodem je třeba považovat i poživatele částečného invalidního důchodu.