Dalamánky pana Salomona
V jednom velkém masokombinátu pracovala nevidomá telefonistka. Ředitelství se ale za nějaký čas přestěhovalo do větší a modernější budovy s větší a modernější telefonní ústřednou. A vedení usoudilo, že tak moderní ústřednu by již nevidomá žena nezvládla. Bylo jí to líto, stýskalo se jí po práci, toužila být ještě k něčemu platná. Nechápali její smutek, vždyť má invalidní důchod…! Ten plat na ústředně stejně za moc nestál - a že by někdo toužil po práci?
Ředitel tohoto masokombinátu si stavěl chatu. Míchal vápno a nešťastnou náhodou přišel o zrak. Musel si zvyknout na novou situaci. Zvládl to, ale styděl se, že on sedí doma nebo na chatě a jeho žena pracuje. Chyběla mu činnost, a tak se naučil vařit, a nejen to, on se naučil i péct. Vymyslel si vlastní speciální recept na dalamánky. A v okolí se jim potom říkalo "dalamánky podle pana Salomona".
Stal se velikým příznivcem a pomocníkem nevidomých, dnes již dovedl pochopit, jak moc ta nevidomá telefonistka tehdy potřebovala pracovat. Se smutkem v duši vzpomínal, že stačilo jen trochu zájmu a pochopení a v nové telefonní ústředně mohla sedět šťastná, sebevědomá žena.
Autor: Eva Reinwaldová Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí
|